Snímkem Ghost Dog - Cesta samuraje dokončil Jim Jarmusch obrat započatý svým předchozím filmem Mrtvý muž, jehož název by se ostatně hodil i pro nového stínového hrdinu, ztělesněného Forestem Whitakerem. V obou filmech se Jarmuschovi podařilo nalézt ryze filmový jazyk, schopný adekvátně vyjádřit téma kultury jako místa původní rozmanitosti a překladu. Přítomnost této otázky v celé Jarmuschově tvorbě není třeba dále zdůrazňovat (figura cizince a cizího jazyka je přítomna ve všech jeho snímcích bez výjimky), je ale nutné říci, že po raných vrcholech Podivnější než ráj a Mimo zákon se následující filmy začaly propadat do stále bezvýznamnější anekdotičnosti. Mrtvým mužem však vstoupil režisér do světa, kde postavy směřují buď k lásce, nebo ke smrti, a to bez ohledu na zvolený žánr. Jarmuschův převážně mužský svět tak přestal být místem přátelství a vyprávění historek, a obrátil se k horizontu umění umírat. Jeho filmy pohlížejí na hrdiny z druhé strany obzoru, z hlediska mrtvého, jímž brzy bude a ve svém jednání už je. V americkém filmu bývá tento postup nikoli náhodou spjat s westernovým napětím spravedlnosti a pomsty (opakovaně u Clinta Eastwooda, ale též u Johna Hustona). Ghost Dog se ovšem, na rozdíl od Mrtvého muže, neodvolává na půdorys westernu. Místo něj vychází z japonských a evropských gangsterek 60. let (odtud citace Suzukiho snímku Předurčen k zabíjení a Melvillova Samuraje), do něhož vsazuje prvky amerického mafiánského filmu.
Stanovisko mrtvých
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
