Mezi depresí a euforií

Když dvaatřicetiletý Petr Veselý z Prahy přišel před třemi lety po autonehodě o zrak, nohu a půlku obličeje, napadalo ho ledacos: skočit z okna, hodit si fén do vany, zkrátka skoncovat se životem. Připadalo mu absurdní, že by mohl dál žít tak jako dřív. Dnes už v jeho chování a vyprávění není stopy po úzkosti či depresi. „Prostě jsem si uvědomil, že žít musím dál,“ říká energicky. Oči skrývá za tmavými brýlemi, nohu supluje protéza, na tváři není znát, že prošla plastickou operací. Když sedí a pokuřuje u stolku v kavárně se slepeckou holí složenou na klíně, nikdo z okolních hostů na něm jeho handicap nepozná. Petr Veselý se považuje za naprosto samostatného. Zvládne procházku centrem i na spletitém sídlišti. Vadí mu jen rozkopané chodníky nebo cedule před obchody, do kterých pak naráží. Uvaří si, vypere, zašije. Ačkoli se to může zdát zvláštní, chodí mladý muž rád do divadla nebo do kina. „Dívám se i na televizi. Těžko se mi ale sledují třeba detektivky, kde se moc nemluví a film stojí hlavně na obrazech a hudbě,“ říká s úsměvem. „To mi pak táta musí komentovat, co se tam děje a koho vlastně zastřelili.“

Dej se dohromady

Cesta zpět k samostatnému životu trvala Petrovi dva roky. Z toho šest měsíců se v pražském pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina učil ty nejsamozřejmější věci: postarat se o sebe a domácnost, orientovat se v prostoru, chodit s pomocí bílé hole. "Zkuste si poslepu třeba zalít kafe nebo ukrojit chleba a…