Zatímco Bělehraďané prožívají melodrama s terčíky na klopách a každonočním zatemněním (letouny NATO mají přístroje s noční viditelností, ale rozsvícený pokoj by možná Srbům ubral na jejich pocitu romantické ublíženosti), v těchto týdnech a měsících se rozhoduje o podobě americké zahraniční politiky nadlouho dopředu.
USA: hledání doktríny
Deset let od konce studené války je dost dlouho na to, aby zbylá supervelmoc znovu definovala svoji zahraniční politiku a zaujala takovou strategickou pozici, která by odpovídala jejímu významu, zájmům a idejím. Že se tak nestalo, je zřejmé. Proč? Odpověď na tuto otázku naznačuje, co vlastně utváří zahraničněpolitické doktríny.Uvažování elit hraje jistou roli, ale celý proces je neuspořádaný a chaotický. Je především určen momentální taktickou nutností řešit vzniklé krize a též konstelací relevantních politických sil a záměrů. Vietnamská válka v 60. a 70. letech je dobrým příkladem toho, jak elitní mozky vybavené různými modelovými teoriemi her zavedly Spojené státy do konfliktu, v němž nelze vyhrát.To neznamená, že by národněbezpečnostní týmy neměly definovat odstíny národního zájmu a rýsovat scénáře, podle nichž by těchto zájmů mohlo být dosaženo. Právě tady najdeme nejslabší místo politiky USA v tomto desetiletí. Diplomacie Washingtonu v 90. letech více, než je zdrávo, jen reagovala na ad hoc vzniklé situace.George Bush se v roce 1989 rozhodl přesunout důraz své evropské politiky z Londýna na Bonn. Jenže…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
