Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Domov

Norimberk po česku

Před devíti lety se zhroutila totalita. Jak dopadli její nejtvrdší obránci? Kolik estébáků a komunistických papalášů bylo vlastně během té doby pohnáno k zodpovědnosti za svou obranu hroutící se diktatury a za násilí, jehož se přitom dopustili?

„Hlavním organizátorům tzv. nezávislých struktur byly vyhlášeny výstrahy a varování nebo byli na základě nepřátelské činnosti vzati do vazby. Někteří představitelé těchto skupin byli včas izolováni,“ pochvaloval si v září 1989 první náměstek ministra vnitra Alojz Lorenc snahu svých mužů udržet v Čechách klid přes výbušné datum 21. srpna. Jenom díky nim tak podle Lorence proběhlo výročí „internacionální pomoci vojsk států Varšavské smlouvy“ hladce, bez „hromadných protispolečenských vystoupení“. Kdysi důvěrně známá novořeč nás vrací do dusivé atmosféry normalizace. Její pilíře se zhroutily před devíti lety a od té doby zde vládne svoboda. Kolik estébáků a komunistických papalášů bylo vlastně během té doby pohnáno k zodpovědnosti za svou obranu hroutící se diktatury a za násilí, jehož se přitom dopustili?

Zlikvidovali nám generála

V říjnu před šesti lety odsoudil Vyšší vojenský soud v Táboře někdejšího federálního ministra vnitra Františka Kincla na tři roky, jeho prvního náměstka Alojze Lorence na čtyři roky a náčelníka 2. správy StB Karla Vykypěla na tři a půl roku odnětí svobody. Zneužití pravomoci veřejného činitele se podle soudu dopouštěli tím, že v letech 1988–89 organizovali „preventivní izolaci“ zhruba tří set nejznámějších odpůrců režimu. Podle soudce Bernáta tak překročili i tehdy platné zákony, ústavu a zákon o SNB. „I tenkrát bylo možné zajišťovat jen toho, kdo už veřejný pořádek narušuje, ne toho, kdo se narušení možná v budoucnosti dopustí,“ odůvodnil svůj verdikt Bernát. Na lavici obžalovaných však rozsudek způsobil pozdvižení. „Je to ostuda,“ prohlásil Lorenc. "Rozhodla politika, oportunismus a strach."Zatímco Kincl a Vykypěl si své tresty odseděli, Lorenc kriminálu nakonec unikl. Dříve než za ním zapadla vězeňská brána, se totiž rozpadlo Československo a on zůstal na slovenské straně hranic. Tamní úřady sice mohly uznat táborský verdikt, ale rozhodly se raději pro nové trestní stíhání. To bez ohledu na dvacet tisíc stran výpovědí poškozených lidí požadovalo nové výslechy všech svědků. Slovenská strana k nim zaslala i své otázky. „Uveďte, jakou trestnou činnost jste vyvíjel před rokem 1989,“ zněla například jedna z nich. „Uveďte, zda jste byl členem tehdejších nezákonných iniciativ, které generální prokuratura označila za vysoce nebezpečné,“ dotazovala se jiná.

Čeští vyšetřovatelé se takto lidí odmítli ptát a navrhli svým slovenských kolegům, ať si své výslechy provedou sami, že jim na to půjčí samostatnou kancelář s počítačem. Na nabídku však nikdo nezareagoval a letos v lednu bratislavský vyšetřovatel Peter Krivák Lorencovo stíhání za nezákonnou represi odpůrců komunistického režimu smetl pod stůl definitivně. Potvrdil se tak názor skeptiků, že Bratislava nemá zájem Lorence odsoudit. To se ostatně dalo vyčíst už před čtyřmi lety z článku v časopise Polícia, který vydává slovenské ministerstvo vnitra: „Z literatury známe jen české policejní teoretiky, ani jednoho našeho. Pravda, jednoho jsme měli, generála Lorence. Uznával ho svět. Ale i toho nám Češi zlikvidovali.“

Opravdový znalec

Za bití demonstrantů 17. listopadu nebylo podle někdejšího soudce Vyššího vojenského soudu Zdeňka Kučery odsouzeno o mnoho víc než deset příslušníků zásahových jednotek. „Já vím o devíti případech,“ říká Kučera, dnes soudce krajského soudu v Táboře. Nejvyšší trest byl čtyři a půl roku za zvlášť brutální zranění jedné z demonstrujících dívek. Další tresty nepřesáhly jeden rok.

Osm let už se táhne proces se dvěma vysokými policejními důstojníky: Michalem Danišovičem, který velel celému zásahu 17. listopadu, a Bedřichem Houbalem, velitelem pluku, který zasahoval u Národního divadla. Podle lékařských posudků, které má soud k dispozici, bylo tehdy na základě jejich rozkazů zraněno nejméně padesát lidí. Proč se tedy věc táhne tak dlouho? Čeká se na maličkost: na znalecký posudek, zda postup bezpečnostních sil odpovídal tehdejším zákonům a interním předpisům. Dělá ho skutečný znalec tehdejších poměrů, bývalý pracovník ministerstva vnitra, který působil na odboru pořádkové služby před rokem 1989. A dává si tak záležet, že už dvakrát (letos v květnu a v listopadu) propásl termín, kdy měla být práce hotova.

Štěpán, Zifčák, Růžička

V kanceláři Strany československých komunistů (SČK) v Bruntále je den před volbami rušno. „Zavolejte za chvilku, teď tu mám televizi,“ říká generální tajemník Miroslav Štěpán, před listopadem 1989 šéf pražského výboru KSČ. Štěpán je jediným kandidátem své strany, který se uchází o senátorské křeslo. Jeho nejbližší spolupracovník Ludvík Zifčák, kdysi referent Státní bezpečnosti, je pro změnu na prvním místě kandidátky SČK pro volby na bruntálskou radnici.

Ludvík Zifčák je oním agentem StB, který v listopadu 1989 coby „student Růžička“ přivedl demonstrující mládež na Národní třídu rovnou pod pendreky čekajících bezpečnostních pluků. Za tuto protizákonnou provokaci byl v únoru 1995 odsouzen k rok a půl dlouhé ztrátě svobody. Už po osmi měsících však byl Zifčák za dobré chování propuštěn. Zařídil si dvě zastavárny a od srpna 1996 je předsedou severomoravské buňky Štěpánovy Strany československých komunistů. Samotný Štěpán byl odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na dva a půl roku. Nejprve sice za svůj rozkaz k nasazení vodních děl a slzných granátů proti demonstrantům během slavného Palachova týdne v lednu 1989 vyfasoval čtyři roky, ale soud mu později trest snížil. Nejvýše postavený komunistický odsouzenec ovšem ve vězení strávil jen rok a pak byl za vzorné chování propuštěn na svobodu. Dnes podniká (prý ve dvou firmách, jejich jména však říci nechce) a poslední týdny trávil předvolební agitací. „Kdybych měl tu možnost, tak by především neexistovala nezaměstnanost,“ vypráví o svých politických cílech Štěpán. Jak by to dokázal? „Už jsme to jednou uměli zařídit,“ zní odpověď. A co minulé hříchy? Ty jsou generálnímu tajemníkovi jasné: žádné nebyly. Ani bití lidí volajících po svobodných volbách nepředstavuje problém: „Kdybych dnes přitáhl s davem na Václavák, taky by se se mnou nikdo nemazlil.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].