Postupimská dohoda a způsob, jakým ji hodnotí dnešní německá vláda, se v u nás v minulých dnech staly tématem vzrušených předvolebních debat. Nejprve prohlásil předseda Zeman se svou příslovečnou jemnou nonšalancí, že k vládě, zpochybňující Postupimskou dohodu, nelze mít důvěru a že je to ostatně „nehorázná drzost“. Vzápětí na tiskové konferenci uvedl, že toto zpochybnění je nikoliv bilaterálním, ale celoevropským, a dokonce celosvětovým problémem a že by na něj ve vlastním zájmu měly reagovat státy, jež kdysi bojovaly proti německé agresi. Když pak parlament odmítl sociálnědemokratický návrh na rezoluci odsuzující nynější bonnskou vládu, nechal se Zeman dokonce slyšet, že jde o ohrožení českých národních zájmů.Sociální demokracie se opět pohybuje na spirále sebehecování, a pasivní, uhýbavá politika vlády ji v tom jen podporuje. Jde sice o hysterii velmi volebně účelovou, ale přesto je to hysterie, tedy něco, co vylučuje věcný postoj. A pochopitelně stranou zájmu zůstává nejen dokument, který je jádrem sporu, ale také historické okolnosti jeho vzniku.
Spojenectví z nutnosti
Politika ústupků Hitlerovu Německu, jak ji prováděly západoevropské demokracie ve třicátých letech, byla motivována - kromě tradiční nevýbojnosti demokratických států - i špatným svědomím západoevropských velmocí z nedostatků mírového uspořádání po první světové válce. Appeasement ovšem nezaznamenal jejich nápravu, nýbrž posílení jednoho mimořádně zvrhlého režimu. Díky této…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
