Po dlouhých desetiletích byla 13. prosince v pražském Veletržním paláci otevřena stálá expozice umění 20. století ze sbírek Národní galerie. Je to nesporně událost výjimečného významu, a bylo by jistě ideální, kdyby kvalita expozice utišila spory a otevřela prostor věcným, odborným diskusím. Taková situace však nenastala, právě naopak. Prozatím se veškeré výhrady v denním tisku i na odborné úrovni soustředily na zcela zbytečné chyby prezentace - na instalaci samotnou, na necitlivost v zacházení s cenným funkcionalistickým objektem, nedotaženost struktury služeb, na prázdnotu velké i malé dvorany… Historický význam otevření Veletržního paláce to nesnižuje, na druhou stranu však je nutné o expozici vážně diskutovat.
Národní galerie uvolnila prostor
Expozice netvoří vyvážený celek. Ve třetím patře je nainstalován ambiciózní výběr moderny první poloviny století s malým dodatkem na galerii u ochozu, který je věnován zhruba období od konce čtyřicátých let do počátku let šedesátých. Dvě křídla druhého patra zabírají expozice francouzského a světového umění, ve zbývajícím křídle a u ochozu je pak stěsnáno české umění od šedesátých let do současnosti. O proporcích těchto dvou českých celků by se dalo polemizovat tím spíše, že poválečné umění charakterizuje kromě jiného i stálé zvětšování formátu. Zatímco tedy třetí patro se snaží přiblížit těm světovým trendům prezentace umění, které mají snahu prostor nepřeplňovat, ve druhém patře visí většinou obraz…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
