Míč je kulatý
Němečtí konzervativci se ujali vedení nad sociálními demokraty
Bylo by hrubým zkreslením podsouvat Němcům jako národu, že neumějí prohrávat. Ještě větší nepravdou by však bylo tvrdit, že Němci nechtějí vítězit - mnohdy za každou cenu. Tato domněnka se potvrdila i se zahájením fotbalového šampionátu. V pátek 17. června zápasem Německa proti Bolívii tak začal pro spolkové občany měsíční maratón utrpení a čekání na obhajobu vytoužené trofeje. Že nejde o utrpení ledajaké, dotvrzují často citované výroky z nejrůznějších úst: stříbro se prý nepočítá. Aby se však utrpení alespoň trochu zmírnilo, Vogtsova jedenáctka byla již po hubeném a v žádném případě pohledném 1:0 proti Bolívii pasována na vítěze celé kvalifikační skupiny. Kdyby se ovšem přeci jen přihodilo něco nemilého, jako útěcha poslouží všeobecný konsensus: trenéra Bertiho Vogtse s „šarmem sportovního vozu střední třídy a jazykovým citem mluvícího papouška“ stejně nikdo nemá rád a většina komentátorů nakonec ochotně pochválí toho, kdo momentálně vítězí. Inu, i to je pojetí sportu v demokratickém věku, nebo naopak demokracie ve sportovní éře.
Vlastní gól Kohlových kritiků
Osud trenéra Vogtse je zaklíněn do německé politické kultury hlouběji, než by trochu koketní prolínání politického a sportovního fandovství nechávalo tušit. V posledním tažení kampaně před evropskými volbami se totiž do jeho osoby - jako známého přívržence kancléře Kohla - pustil šéf sociálních demokratů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
