Rok ve znamení důvěry
Třistapětašedesát dnů českého státu
Bilancovat právě uplynulý rok můžeme z různých úhlů a podle různých oblastí. Můžeme jej hodnotit mírou budování státu po rozpadu federace, podle tempa ekonomické transformace, počtu zahraničně politických aktivit či stabilitou vnitropolitické scény. Jedno je však zřejmé: navzdory některým prognózám rozhodně nepřevažují negativa. (Samozřejmě že autoři oněch prognóz přesouvají očekávanou katastrofu do blízké či vzdálenější budoucnosti a spojují ji s bankroty, velkou nezaměstnaností, nezvládnutelnou kriminalitou, německou expanzí atd.) Převážně úspěšný vývoj v minulém roce lze ale nahlížet i z poněkud odlišného úhlu, a to tak, že rok 1993 nepřinesl v Česku vlastně nic nového, pokud jde o celkové politické klima. Navzdory zásadnímu historickému přelomu, kterým je rozpad Československa, jakož i definitivnímu vyvanutí popřevratové euforie, se nevytratilo to základní, co nutně potřebuje každá postkomunistická země: podpora obyvatelstva nastoupenému kursu, důvěra ve vůdčí síly a osobnosti společnosti a ochota a schopnost jednotlivců vyrovnat se s praktickými důsledky změny režimu.
Teorie nenormálnosti
Česká společnost zatím v dostatečné a konstantní míře disponuje tímto obtížně vymezitelným lidským kapitálem, těmito mentálními předpoklady společensko-politické transformace. O tom, že jde o dosti nesamozřejmou hodnotu, nás přesvědčují srovnání s našimi nejbližšími postkomunistickými…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
