Nenápadný půvab byrokracie
Pánubohu za to dík, že je ze mě úředník
Po listopadu 1989 každý věřil, že úřady už nebudou znepříjemňovat lidem život, ale naopak všechny starosti jen ulehčovat.Aby se toho dosáhlo, mělo se co nejvíce kompetencí předat z centra do krajů. Občané také měli zvolit poslance, kteří by na státní úředníky dohlíželi.Po třech letech úsilí o reformu už je každému jasné, že to nepůjde hladce. O nové struktuře státní správy se dodnes diskutuje, spousta úředníků znechuceně odešla ze služby a ti zbylí se hádají s poslanci zastupitelstev o pravomoci. Ve „styku s veřejností“ nejsou pochopitelně o nic příjemnější než dříve.
Vyhláška a její novela
Jaroslav Baldík léta dostával od Obvodního úřadu Prahy 7 každý měsíc peníze na nákup patnácti litrů benzínu. Měl na to nárok jako zákonný zástupce svého syna, který je po mozkové obrně od dětství zbaven svéprávnosti. V dubnu 93 ale ing.Baldík dostal úřední zprávu, že pro něj „benzínový příspěvek“ končí: podle ministerské vyhlášky budou peníze na pohonné hmoty dál dostávat jen ti postižení občané, kteří sami vlastní automobil. Na pražském dopravním inspektorátě okamžitě vyrostly fronty držitelů průkazu ZTP (zvlášť těžce zdravotně postižený), kteří na sebe přišli napsat auto některého z příbuzných. Nesvéprávní občané tuto možnost samozřejmě neměli. Úředníci na magistrátě sice dnes uznávají, že vyhláška je špatná a odporuje duchu zákona o podporách pro postižené, dokud však nevyjde její…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
