Stále bez následníka
Stal se Václav Havel pro Čechy méně důležitý?
Když v lánském zámeckém parku ubíhaly poslední minuty úřadu zřejmě posledního československého prezidenta, projevovali někteří přítomní starost o budoucnost země, mnozí dokonce známky zděšení. Československo se ocitlo z minuty na minutu bez hlavy státu, vlastně ještě hůře: Československo bylo bez Václava Havla. Mluvilo se o definitivním konci „něžné revoluce“, o „konci éry“. Veřejný život na okamžik strnul, jako by odstoupil král bez přímých potomků. Zahraniční vlády vyjadřovaly „nejhlubší politován í“ nad demisí muže, celosvětově považovaného více než kdokoliv jiný za praporečníka středoevropské demokratizace. Zřídkakdy předtím se nějaká země, a už vůbec ne na Východě, tak úzce ztotožnila se svým prezidentem a jeho vlastnostmi. Zpráva o odchodu dramatika ze scény se proto především v cizině postarala i o zmatek: co bude s beztak chřadnoucím státem, který navíc ztratil svůj symbol?
Kouzlo „prezidenta- básníka“
Pesimismus, s nímž mnozí na tuto otázku odpovídali, byl živen nesmírnou rolí, kterou Havel sehrál během pádu komunistů a po něm. I z krátkého odstupu je patrné, že bývalý disident odvedl mimořádný výkon. Zemi, která pro většinu Západoevropanů, většinu Němců i pro mnoho bezprostředních sousedů z Bavorska ležela kdesi za železnou oponou v šedivé mlze socialismu, posunul opět do veřejného vědomí. Demonstroval západním vládám, dokonale překvapeným vlnou revolucí a jejich…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
