Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zahraničí

Diktátorům se dobře daří

Rozhodně nejzajímavější událostí posledních dnů na Blízkém východě byla návštěva iráckého viceprezidenta Azíze v Ankaře.

Rozhodně nejzajímavější událostí posledních dnů na Blízkém východě byla návštěva iráckého viceprezidenta Azíze v Ankaře. Turecký prezident Turgut Özal při té příležitosti zamítl žádost Iráku, aby Turecko znovu otevřelo ropovod Kirkúk - Středozemní moře. Je to kurážný čin, vždyť finanční ztráta způsobená uzavřeným ropovodem těžce postihuje tureckou ekonomiku. Ale prezident Özal ví, že nepoužitelný ropovod je velmi účinnou sankcí proti Saddámovu režimu. Tímto činem dokázal větší státnický rozhled než jeho velký spojenec prezident Bush - tak komentuje západní tisk rozhodnutí Turguta Özala.

Ne, že by Irák nebyl schopen vyvážet ropu. Minulý měsíc - vyšlo to najevo až teď - byla v jordánském Ammánu podepsána tajná obchodní smlouva ve výši jedné miliardy dolarů, podle níž pomohou jordánské podniky Saddámovi pašovat ropu. Američané už dávno zrušili embargo týkající se jordánského přístavu Akaba, království se nemá čeho obávat.

Je tu tedy jediná dobrá zpráva z Turecka a hromada špatných z Iráku. Dnes už není pochyby o tom, že ve válce nebyly zničeny irácké zásoby obohaceného uranu, stejně jako je zřejmé, že Irák disponuje mnohem větším množstvím různých otravných plynů než udal v povinném hlášení OSN. Ani raketový potenciál Iráku nebyl vážně narušen.

Americký týdeník Newsweek přináší ve svém 23.čísle zprávu, že Saddám v letech 1988–1990 tajně a téměř beze stop vyhladil na čtyři tisíce kurdských vesnic. Ve stovkách z nich použil chemické zbraně - podobně jako v dnes světoznámé Halabdže, o níž existují dokumenty - jiné dal vyhodit do povětří, další vesnice byly zpustošeny buldozery. Většinu kurdské orné půdy dal Saddám zaminovat, kurdské zahrady byly zničeny defolianty.

Je ironií osudu, jak málo se po vítězné válce změnilo. Situace na Blízkém východě je téměř stejná jako před válkou.

Iluze západních demokracií, že Arabové mají zájem na uzavření míru s Izraelem, považují Izraelci za naivní, snad i směšné a nebezpečné. Veškeré dění zde totiž naznačuje, že arabský svět není zralý ani pro mír, ani pro jakékoliv demokratické změny.

Arabský svět je spokojen - status quo mu vyhovuje, vždyť se nemusí obávat amerického nátlaku - a každá změna by mohla přinést nežádoucí následky pro vládnoucí kliky.

Jak je to se Sýrií? Prezident Asad by samozřejmě chtěl zpátky Golanské výšiny, ale zase ne tolik, aby sedl k jednomu stolu s Izraelci a jednal s nimi. A proč by měl také jednat? Američané ho k tomu nenutí a odmítání přímých rozhovorů s Izraelem mu přičítá body v očích ostatních arabských diktátorů. Kromě toho, Asad dobře ví, že je jedním z hlavních vítězů války v Zálivu. Získal toho poměrně dost: tři miliardy dolarů v hotovosti jako mezinárodní pomoc za účast v koalici (lví podíl zaplatila Saúdská Arábie), prakticky ovládl Libanon, ve světě vybledlo stigma Sýrie coby ochránkyně terorismu a největší protivník Saddám Husajn utrpěl porážku. Asad jako šikovný diplomat a státník ví, že to zatím stačí.

Dalším hráčem na šachovnici Blízkého východu je jordánský král Husajn. Rád by si udobřil Američany, chtěl by, aby zapomněli na to, že ve válce stál jednoznačně na irácké straně. Proto se snaží najít nějakou formulaci míru s Izraelem, která by se zalíbila i Američanům. Ale jeho poddaní jsou ze 70% Palestinci a ti by chtěli zpět celé území, které Husajn ztratil v šestidenní válce s Izraelem roku 1967. Král se prostě bojí pustit se sám do mírového jednání. Významný je ovšem jeho další nedávný krok: v nové jordánské vládě nenechal jediné křeslo islámským fundamentalistům.

Zbývá tu ještě pan Arafat. Čím dál tím zřetelněji se rýsuje jeho pragmatičnost: uvědomuje si, že je velmi výhodné zůstat královsky placeným „prezidentem“ fiktivního palestinského státu. Jásir Arafat dobře ví, že jeho pozice v Samarii a Judei není zcela neohrožená, časy, kdy mohl být jediným kandidátem na prezidenta, jsou dávno pryč. Právě tak dobře ví, že kdyby Palestinci získali svůj stát - po jednání s Izraelem - byl by to stát chudý, bez zdrojů surovin, od svého zrodu závislý na mocnějších a bohatších arabských sousedech. Snad je mu také mementem, co udělala Sýrie s Libanonem, snad si říká, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše…

Na období míru, které se zdálo po skončení války v Zálivu na dosah ruky, si budeme muset rozhodně ještě nějaký čas počkat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 25/1991 pod titulkem Diktátorům se dobře daří