Prostě se zvedla a zkusila změnit věci k lepšímu
Doreen Warriner se po mnoha desítkách let dočkala uznání za záchranu Čechoslováků
Když v pondělí Henry Warriner strhával společně s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem a britským velvyslancem Nickem Archerem bílé plátno zahalující na zdi hotelu Alcron pamětní desku připomínající jeho tetu Doreen Warriner, bylo na něm vidět dojetí. Po mnoha desítkách let se jeho příbuzná dočkala uznání, které jí patří. A Henry byl se svou ženou u toho. „Je to pro mě mimořádná chvíle. Nikdy bych neřekl, že se to stane,“ řekl Respektu.
Bylo jich pět a dodnes známe jen jednoho z nich. Jméno Nicholase Wintona, zachránce téměř sedmi stovek židovských dětí z Československa před jistou smrtí v nacistických koncentrácích, obletělo před časem svět – a spolu s ním příběh Brita, který v prosinci 1938 vyslyšel naléhání svého známého. Namísto dovolené na lyžích v Alpách se tak vypravil do Prahy organizovat únikové transporty ohrožených dětí a shánět jim víza a náhradní domov na britské půdě. Jejich rodičům už pomoci nebylo.
Ve Wintonově stínu přitom až doposud zůstávali čtyři další lidé, kteří po zabrání Sudet v září 1938 a následné okupaci země v březnu 1939 společně s ním vytvořili v Československu záchrannou síť pro ty nejohroženější. Před příjezdem se vzájemně neznali a nikdy spolu nemluvili, dohromady se dali až v Praze. Nepomáhali jen dětem, ty měli přijít na řadu až později.
Klíčovou roli měla od začátku právě Doreen Warriner, která se v Praze objevila v polovině října 1938 – několik týdnů před příjezdem Nicholase Wintona. Nebyla to náhoda: Warriner měla Československo ráda, dobře ho znala a měla tu řadu přátel. Poprvé sem zavítala už v roce 1930, ještě jako univerzitní studentka. A pak se sem opakovaně vracela.
Poté, co k ní stále častěji začaly doléhat zprávy, že její „druhý domov“ se ocitl v nebezpečí, neváhala. „Nemám vůbec žádnou představu co dělat, jen zoufalé přání něco dělat,“ zapsala si tehdy do deníku. Společně s dalšími nakonec zachránila kolem deseti tisíc Čechoslováků. Sama se zaměřovala především na politické oponenty Hitlerova Německa, kteří museli utéct ze Sudet.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Sir Winton nebyl sám
Šlo o dobrodružnou a nebezpečnou misi, ale Doreen o ní po válce nikdy nemluvila. I Henry se o všem dozvěděl až po její smrti, v sedmdesátých letech. V těchto dnech pak celý příběh znovu ožil a začíná se o něm více mluvit.
Kromě odhalení její desky v Alcronu - právě tady v osudných předválečných dnech bydlela - se rodinní příslušníci pětice zachránců, zachráněné děti i ti, v jejichž rodinách ve Velké Británii našli pohostinné přijetí, sešli na ministerstvu zahraničí. Šéf diplomacie Petříček jim za Česko předal v reprezentačním sále pamětní diplomy a vyzdvihl jejich nasazení a obětavost. „Jsou tu hrdinové, na které se dodnes zapomínalo,“ řekl k zaplněnému sálu Černínského paláce. „Solidarita je vždy věcí komunity, pomoc může každý.“
Akce na ministerstvu zahraničí neměla za cíl jen ocenit zapomenuté. V době, kdy Česko není ochotné přijmout v podstatě žádného uprchlíka z konfliktních oblastí světa, kde se umírá, měla vyslat signál, že prosperující země ve středu Evropy, jíž bylo opakovaně v minulosti pomoženo, by mohla a měla být solidárnější. „Na Doreen mě fascinuje, že to nedělala pro slávu a nějaká vyznamenání,“ říká Henry Warriner. „Prostě se jednou v tichosti zvedla a zkusila změnit věci k lepšímu.“
Nyní dokončuje o své tetě knihu. A je možné, že to nebude trvat dlouho a do Prahy opět vrátí. „Na Doreen Warriner budeme myslet, až budeme hledat názvy pro ulice v rozvojovém území Bubny v okolí nádraží a Památníku ticha. Právě Památník ticha si klade za cíl vytvářet následovnice a následovníky Doreen Warriner,“ uvedl na svém facebookovém profilu náměstek primátora Jan Čižinský.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
