Snažíme se, aby platila stará zásada, že dítě vychovává celá vesnice

Obecní úřad v Zákolanech sídlí v napohled obyčejném domě na hlavní silnici, u vchodu je několik míst k parkování, naproti hospoda a socha slavného rodáka. Tedy nic neobvyklého. Zajímavé věci se začnou dít, teprve když úřad obejdeme a zamíříme do zadního traktu. Na malém dvorku je tam velký dřevěný stůl, lavice a vchod do místnosti, kde sedí chumel dětí. Sedí není přesné slovo, spíš se přesouvají z místa na místo. Ke stolku, na gauč, k velkému regálu s deskovými hrami, ke knihovně, do kuchyňky. „Nesu papriky, tam si je nakrájejte,“ oznamuje jim mladá žena s tácem v ruce a pak přihlíží, jak se děti chopí nožů a snaží se čerstvou zeleninu dál čtvrtit. „Jsou to nože pro děti, vidíte ten kroužek u toho ostří, tam se dá prst, aby se nemohly říznout,“ vysvětluje svůj klid vychovatelka.

Pokud to dítě nebaví v hlavní hrací místnosti ani na dvorku, může zamířit jen o pár metrů dál do „domečku“, před lety přestavěného chlívku, kde je místnost se spoustou krabic obsahujících materiál na výrobu věcí z papíru, vlny, slámy a podobně. Jsou tu i schody, které vedou na malou, dřevem obloženou půdu s postelemi, molitany, koberci. „Tam mají děti zašívárnu, kam jdou, když chtějí mít soukromí. V rámci jejich bezpečí je necháváme, ať si tam dělají, co chtějí,“ sděluje vychovatelka.

Dvě holky

Jsme v centru šestisethlavé obce Zákolany nedaleko Kladna, v zařízení pojmenovaném Klubík. Místní škola provozuje družinu jen pro první a druhou třídu, víc personálně a finančně nezvládne. Obec tedy zřídila klub, kde místní děti tráví čas, když vyučování skončí a rodiče jsou ještě v práci. „Tady jim dá někdo svačinu a pohlídá je, aby mohly po škole trávit několik hodin společně,“ říká Simona Florianová, která má spolu s Mariou Pidrmanovou nad dětmi dohled.