Samy, nebo za ručičku?

Co když ho přejede auto? Co když zpanikaří, ztratí se nebo ho někdo unese? A jak zvládnu svůj strach já, když ho pustím do školy samotné? První září přináší rodičům dilema, které znaly i starší generace, dnes však nabývá ještě palčivější podoby. Svět už není, co býval. Jezdí v něm mnohem víc aut a panuje mnohem větší rodičovský pocit ohrožení, ať má reálný základ, nebo ne. Každý otec a matka do téhle nepřehledné džungle plné nebezpečných přechodů, zpráv o sexuálních predátorech a hrozivých městských legend vstupuje po svém. A v jednu chvíli sebere odvahu, políbí svou ratolest na čelo a zamává jí z okna. Dobrá zpráva je, že existují strategie, jak se na tuhle chvíli připravit. Zvýšit šance, že cesta do školy bude tak veselá a bezpečná, jaká v našich vzpomínkách bývala kdysi.

Rodinu Marie vyhnala z Prahy auta. Čtyřicetiletá žena bydlela do letošního roku s partnerem a jejich třemi dětmi blízko centra metropole a pracuje jako komunální politička. Proto také s rozhovorem souhlasí jen pod podmínkou anonymity, nechce prý působit, že utíká před problémem, který by měla v zájmu svých voličů spíše vyřešit. Ale vlastně utíká. S faktem, že v její rušné čtvrti není kličkování mezi auty a tramvajemi příjemné ani bezpečné, zkoušela ze své pozice zastupitelky městské části roky něco udělat. Nepovedlo se jí to. „Možná se mi nakonec podaří jedny kontejnery vytlačit z chodníku na parkovací místo, aby tam šlo aspoň projet kočárkem. Ale ani to není jisté,“ rekapituluje trochu hořce své úsilí. A tak dnes, 1. září, její dvě starší děti (devět a sedm let) nastupují do školy v krajském městě, odkud ona i její partner pocházejí. Do Prahy bude Marie denně dojíždět.

Když pomineme politický rozměr jejího rozhodnutí, z mateřské perspektivy se jeví pochopitelně. Lokalita, kde Marie žila, je typickou městskou džunglí, kde dětem s jejich roztěkanou pozorností a nerozvinutým odhadem vzdálenosti a rychlosti reálně hrozí nebezpečí. Auta v úzkých ulicích parkují, kdekoli to jde, podle předpisů i v rozporu s nimi. Nepřehledným prostorem s hustou dopravou projíždějí tramvaje a okolní městské tepny způsobují dopravní zácpy. To vše přináší stres a ještě méně ohleduplnosti, než je na tuzemském asfaltu zvykem. „Uvědomila jsem si, že žijeme v neustálém pocitu ohrožení, který není smyšlený. Já to vím a děti to cítí. Začala jsem si klást otázku, jestli to mé děti opravdu musí podstupovat, když máme možnost, aby vyrůstaly v přátelštějším světě,“ vysvětluje Marie, která je svým nepolitickým povoláním psychoterapeutka.

Její devítiletá dcera už nějaký čas touží chodit do školy sama. Není to moc daleko, vlastně jen přes kopec, ale cesta obnáší jízdu tramvají a překonání rušné křižovatky, a Marie se zatím bojí ji pouštět. Když to párkrát vyzkoušeli, cítila se prý jako na trní. „Prostě bych neunesla, kdyby se jí něco vážného stalo,“ říká. I tenhle zážitek tak přispěl k rozhodnutí odejít. Stěhují se, aby dětem mohli bez obav poskytnout to, co devítiletá dcera vyžaduje už teď a sedmiletý syn brzy začne – svobodu pohybu a dobrodružství na vlastní pěst. To děti dosud neznaly, v Praze skoro nikdy nechodily ven samy.