Prezident kolektivní viny

Lenin, Hitler ani Churchill se prý nesetkali s takovým nadšením davů jako Edvard Beneš po návratu z exilu do Prahy.

Spojenectví se SSSR, Národní fronta, odsun i znárodnění – to vše zakotvoval Košický vládní program.

V záplavě připomínání osmičkových jubileí tohoto roku datum 3. září 1948 poněkud zapadá. Toho dne ve věku čtyřiašedesáti let zemřel druhý československý prezident Edvard Beneš. Jeho jméno dodnes vzbuzuje kontroverze a mezi odborníky i veřejností najdeme zastánce nejrůznějších protikladných názorů na toho muže – od jeho nekritických oslavovatelů až po ty, kteří v Benešovi spatřují demiurga bezmála všech tragédií českých zemí a jejích obyvatel po roce 1918.

Hrdinou ze zákona

Snad i proto poslanci před necelými patnácti lety zákonem závazně stanovili, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. O chybějícím společenském konsenzu svědčí fakt, že se proti původnímu poslaneckému návrhu postavila vláda, senátní odmítnutí musela sněmovna přehlasovat, prezident zákon nepodepsal (i tak ale na jaře 2004 vstoupil v platnost) a několik předních historiků soudobých dějin podepsalo výzvu proti takovému státem puncovanému výkladu dějin, který je výsledkem politického rozhodnutí. Obraz druhého československého prezidenta nesmyslný zákon v ničem nevylepšil, znovu však nastolil otázku, proč jsme v pohledu na tohoto politika tak rozděleni.

[image id=„200167385“ caption="Lenin, Hitler ani Churchill se prý nesetkali s takovým nadšením davů jako Edvard Beneš po návratu z…