Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Budování státu

Nejlepší stavby z nejlepších let české architektury

Liberec, krematorium
Bitzan • Autor: ČTK

Dne 22. prosince 1918 pronáší prezident Tomáš Garrigue Masaryk na Pražském hradě řeč nazvanou První poselství. Vznešený obsah kontrastuje s kulisou – Hrad tou dobou nevypadal zrovna důstojně. Stačí se podívat na dobové fotografie: budovy s opadanou omítkou, rozbité dláždění, zpustlé zahrady. Ve Zlaté uličce bydlela chudina a sušilo se prádlo, ve středověkých sálech královského paláce byly erární sklady.

Obnova Hradu započala záhy, cíl stanovil přímo Masaryk – Hrad musí být podle jeho slov proměněn z „monarchistického na demokratický“: „Celá úprava Hradu zvenčí a uvnitř musí být prostou, ale umělecky ušlechtilou, symbolizující ideu státní samostatnosti a demokracie.“ Jelikož Hrad byl převeden pod přímou správu prezidentské kanceláře, bylo to na prezidentovi a začít se mohlo bez prodlení.

Reklama
Reklama

Taktéž hlavní město mělo být vylepšeno, dostavěno, zušlechtěno, mělo se stát skutečnou metropolí, a ne už jen druhořadým městem monarchie. To však už byl komplikovanější proces. Pro začátek došlo ke sjednocení Prahy a okolních obcí pod společnou správu – zákon o Velké Praze, platný od roku 1921, připojil k sedmi stávajícím částem dalších sedmatřicet. Rovněž byla založena Státní regulační komise, podřízená ministerstvu veřejných prací, která měla vypracovat plán další výstavby a začala pořádat soutěže na význačné budovy.

Hlavní město mělo být vylepšeno, dostavěno, zušlechtěno, mělo se stát skutečnou metropolí, a ne už jen druhořadým městem monarchie.

Tweetni to

Vzniklo několik ministerstev – stavěly se monumentální úřady, které jako by chtěly být ještě důležitější než ty vídeňské. Byly postaveny nové fakulty Karlovy univerzity a české techniky, Strahovský stadion, technické a zemědělské muzeum, letiště ve Kbelích, plynárna v Michli, budova Elektrických podniků v Holešovicích. Většina návrhů vzešla z architektonických soutěží a přinášela kultivované stavebnictví. „Společnost včetně nejvyšších politických míst brala architekturu jako nástroj své reprezentace. Na rozdíl ode dneška,“ shrnuje tehdejší atmosféru historik architektury Rostislav Švácha.

Nebyla to jen Praha – moderní stát budoval moderní výstavbu: školy, bytové domy, spořitelny, celé čtvrti. V Hradci Králové, Brně, Zlíně, Užhorodě i v menších městech, jako jsou Mladá Boleslav nebo Prostějov, se nové architektuře dařilo.

Názor na to, co je skutečně moderní, se ovšem rychle měnil: „Nikdy dřív se za tak krátkou dobu nevystřídalo tolik stylů,“ říká historik umění Richard Biegel. Od neoklasicismu přes poetismus, purismus až po funkcionalismus. Plus svérázné výboje, jako byl takzvaný národní styl, vycházející dílem z kubismu a dílem z dekorací lidových chalup. „Byla to doba velkého hledání,“ říká Richard Biegel – a právě to ji podle něj dělá tak zajímavou.

„V dějinách české architektury existují tři údobí, kdy čeští architekti dávali evropské stavební kultuře víc, než si z ní v jiných dobách brali,“ píše Rostislav Švácha v knize Od moderny k funkcionalismu. První dvě období podle něj jsou pozdní středověk za Karla IV. a Jagellonců, pak vrcholné baroko. „Potřetí se česká architektura pozvedla nad evropský průměr v prvních čtyřech desetiletích století dvacátého,“ píše. Zvlášť silně rezonoval funkcionalismus, za svůj si ho vzala tehdejší střední třída: „Snad nikde v Evropě by se nenašlo tolik funkcionalistických staveb jako u nás,“ říká Švácha.

Avantgardní vření přerušil protektorát, myšlenky i stavby ale zůstaly. „Bruselský styl a architektura šedesátých let by nemohly vzniknout, kdyby nebylo předválečné avantgardy,“ upozorňuje Richard Biegel. Tehdejší dědictví zůstalo v povědomí, při životě ho udržovali i konkrétní tvůrci. „A šedesátá léta, to je předpokoj současnosti,“ dodává.

Skutečně – česká architektura se ještě dnes trochu sentimentálně ohlíží za první republikou jako za nejlepšími léty, která jako by ani nebylo možné překonat.

 1917

Československý demokratický žeh

Architekt Rudolf Bitzan – Krematorium v Liberci

Dne 28. října 1918 došlo ještě k jedné události, která měla mít vliv na život a hlavně smrt v Československu. V novém krematoriu v Liberci proběhl první oficiální pohřeb žehem v českých zemích. Aktivistické spolky se snažily o uzákonění kremace v Rakousku-Uhersku nejméně dvacet let, ovšem marně. Československo mělo zákon již 1. dubna 1919.

Vznikla řada krematorií, mnohá krásná, třeba krematorium v Pardubicích od Pavla Janáka či v Brně od architekta Ernsta Wiesnera. Další vznikla například v Nymburce, Mostě či Českých Budějovicích. Pohřbů žehem přibývalo, přispěly k tomu posmrtně i osobnosti veřejného života, které se nechaly zpopelnit (Alois Rašín, Karel Václav Rais, Alois Mrštík). A to navzdory katolické církvi, která kremaci svým stoupencům opakovaně zakazovala.

Historička Milena Lenderová cituje Technický slovník Teysslerův a Kotyškův z roku 1932: „Zpopelnění je pro všechny stejné. Stejný kremační přístroj, stejný žár, stejný koks či plyn na vytápění žároviště a stejné je i jeho množství.“ Pohřeb žehem se prostě stal hygienickým, moderním a demokratickým způsobem, jak sprovodit ze světa svou tělesnou schránku.

Architektura_masarykuv byt_repro Respekt
Plečnik

1924

Asketický čtenář TGM

Architekt Josip Plečnik – Byt prezidenta Masaryka na Pražském hradě

Na Pražském hradě přebývala ze státníků naposledy Marie Terezie. Chtěl-li nový prezident Tomáš Garrigue Masaryk Hrad důstojně obydlet, bylo třeba „postavit“ nový prezidentský byt. Po delším váhání si Masaryk v roce 1920 vybral slovinského architekta působícího v Praze Josipa Plečnika.

Ten přebudoval za tím účelem místnosti ve druhém patře Nového paláce s výhledem na Prahu; Masaryk tady žil nejprve se svou ženou, po její smrti pak s dcerou Alicí, která plnila roli první dámy. Byly to soukromé místnosti i salony pro přijímání návštěv, vše střízlivé a jednoduché, ovšem s pečlivě tvarovanými detaily a smyslem pro harmonii. Vše bylo provedeno českými řemeslníky z materiálů z různých částí Československa, což mělo „symbolicky vyjádřit, že na budování sídla hlavy státu se podílí celá země“, píše Zdeněk Lukeš v knize Pražský hrad za T. G. Masaryka. Vrcholem jednoduchosti byla Masarykova pracovna – byly tu jen mahagonové police s knihami od podlahy až ke stropu, psací stůl, židle a čtenářský stolek. „Má jediná nákladnější záliba jsou knížky,“ vysvětloval Masaryk žurnalistům, překvapeným vzhledem jeho kabinetu.

„Masarykův asketismus byl Plečnikovi velmi blízký: sešly se tu dvě osobnosti s podobnými názory na život,“ píše Lukeš – jakkoli Masaryk byl zřejmě ještě o něco dál; jak Plečnik později glosoval, prezident jedl tak málo, že od společného stolu odcházel většinou hladový.

Nicméně: jednoduchost, cit pro materiál a detail, osobitá fúze starobylého a moderního, to vše Masaryk i Alice Masaryková obdivovali. Jelikož právě za Masaryka Hrad přešel pod přímou správu prezidentské kanceláře, úplně to stačilo – prezident dával architektonické zakázky podle svého uvážení a vkusu.

Plečnik pracoval na Hradě až do roku 1934, upravil Jižní zahrady, třetí nádvoří, postavil řadu drobných staveb a solitérů, kašny, obelisky, pergoly a třeba i medvědinec v Jelením příkopu pro medvědy, poněkud neskladný dar od obyvatel Podkarpatské Rusi. K historickému prostředí choval úctu, i když některé jeho zásahy by dnes nejspíš neprošly – například kvůli Sloupové síni nechal vybourat tři patra Tereziánského křídla Starého královského paláce.

Praha - Legiobanka - Josef Gočár---Prague, Legiobanka
Gočár • Autor: ČTK

1924

Banka s kolečky

Architekt Josef Gočár – Banka československých legií

V listopadu 1918 vznikla v Irkutsku Banka československých legií. První dva roky své existence hospodařila přímo v Rusku zmítaném bolševickou revolucí – sloužila legionářům k ukládání jejich úspor, zároveň zde byl uložen výtěžek z úspěšného podnikání legie – obchodovala s kovy, vlnou, kožešinami i vojenskými zásobami. Spekulovalo se, že v jejích depotech skončila také část zlatého ruského pokladu – to se však nikdy nepotvrdilo.

V roce 1920 se banka spolu s legionáři přesunula do Československa a nechala si zbudovat vlastní bankovní dům v novém národním stylu. Architekt Josef Gočár již delší dobu experimentoval s odkazy na národní ornamenty a bezstarostnými „lidovými“ barvami. Tady je poprvé uplatnil na velké a důležité stavbě a ve velkém měřítku: barvy, obloučky a válce se opakují na fasádě, ve výzdobě interiéru i na nábytku, ovlivnily křesla i věšáky na noviny. Budova se líbila, pouze architekti mladé generace nebyli spokojeni s jejím národním svérázem. „O zduchovnění, o kterém snil kubismus, není potuchy. Spíše vlny nacionalismu se obrazily v české architektuře,“ napsal architekt Jan E. Koula. Ještě přísnější byl po letech teoretik Karel Teige, který se folkloristickým tendencím posmíval: „Moderní architekti projektují slovácké almary a barokní bedny.“

Architektura_Avion02_repro Respekt
Fuchs

1928

Nejužší hotel

Architekt Bohuslav Fuchs – Avion v Brně

Architektura_Avion01_repro Respekt
Fuchs

Brno je domovem stovek modernistických budov a v době mezi dvěma válkami čisté funkcionalistické linie formovaly celou zdejší estetiku – od tramvajové zastávky (dochovala se jedna od Oskara Pořísky na Obilním trhu) přes kavárny (například obnovená kavárna Era od Josefa Kranze) až po výstavní pavilony (Pavilon A na výstavišti); brněnský funkcionalismus je mezinárodní pojem.

Špičková ukázka je hotel Avion, který navrhl talentovaný architekt Bohuslav Fuchs jako sotva třicetiletý. Výsledkem je racionální půdorys, kde se na parcelu, širokou jen osm metrů, vešlo padesát pokojů. Hlavním heslem je funkčnost, což ovšem neznamená, že by architekt rezignoval na estetický účinek. Nejsilnější byl v kavárně, která se klenula přes tři patra a působila majestátně, ačkoli se nacházela v „nejužším hotelu ve střední Evropě“.

Hotel Avion je spolu s vilou Tugendhat jedinou funkcionalistickou stavbou v Brně prohlášenou za národní kulturní památku, momentálně však chátrá.

Architektura_Avion03_repro Respekt
Fuchs

1929

Místo vorů ministerstva

Architekt Bohumil Hypšman – Ministerstvo sociální péče a zemský úřad na náměstí Pod Emauzy

Vltavské břehy v Praze byly dlouho vyhrazeny vorařům, jejich ohradám s dřívím, rybářům, pradlenám. Pak i veslařům a plovárnám. Jak ukazují dobové fotografie, kolem řeky vládl malebný a trochu ušmudlaný chaos.

Praha, Ministerstvo sociální péče
Hypšman • Autor: ČTK

Od poloviny 19. století se však zacházení s řekou měnilo. Vznikala moderní nábřeží oddělená od vody mohutnou zdí. V roce 1906 byl proražen tunel pod Vyšehradem a současně vzniklo i nové nábřeží – dnes Rašínovo. V roce 1926 byly zbourány poslední domky vorařského Podskalí. Pozemky kolem řeky byly určeny pro výstavbu reprezentativních budov, mimo jiné nových československých ministerstev.

Většinu z nich projektovali osvědčení konzervativní architekti se zálibou v klasicistickém stylu s jeho symetrií, kázní a monumentalitou. Takové je ministerstvo dopravy (architekt Antonín Engel), ministerstvo průmyslu a obchodu (Josef Fanta) i dvě budovy ministerstev na náměstí Pod Emauzy od architekta Bohumila Hypšmana. Cení se zejména jejich urbanistický koncept s úctou k historii – centrem kompozice zůstává věž starobylého Emauzského kláštera.

Praha ,Spořilov, kostel sv. Anežky
Bertl Barek Polívka Brožek • Autor: ČTK

1929

Největší zahradní město

Architekti Josef Bertl, Josef Barek, Karel Polívka, Vlastimil Brožek – Spořilov

Bydlení, to byl ve dvacátých a třicátých letech klíčový problém. Jedním z řešení byla bytová družstva, která s využitím společného kapitálu členů budovala bytové domy nebo kolonie rodinných domků. Nebylo jich málo, například mezi lety 1921–1923 postavila bytová družstva více než padesát procent všech novostaveb v Praze. Praha i další města je podporovala levným odprodejem pozemků, snižováním poplatků či daní, hlavně když stavěla pro „osoby méně zámožné“.

Za těchto okolností začal vznikat Spořilov, vůbec největší družstevní projekt v Praze. Iniciativa vzešla od Václava Skleničky, vrchního ředitele Městské spořitelny na Královských Vinohradech. Družstevníky měli být střadatelé spořitelny, zájem byl obrovský – počítalo se s výstavbou 1500 domů, počet žadatelů dosáhl několika tisíc.

Mělo jít o ekonomickou, efektivní výstavbu – domky byly jednoduché, družstvo využívalo vlastní výrobu škvárocementových cihel, typizovaných oken či dveří. Když byla stavba v plném proudu, pracovalo tu i několik tisíc dělníků v nepřetržitém provozu. Postupně se však organizace stavby začala zadrhávat a prodražovat, vypukla hospodářská krize, družstvo nakoupilo další pozemky, ale jejich zástavbu už nebylo schopno financovat, a nakonec skončilo v likvidaci, která se táhla až do roku 1941. Výsledek ale zůstal, zahradní město s více než tisíci domy s velkorysými zelenými plochami a vlastním kostelem připomíná ideál první republiky: dostupné a zdravé bydlení pro každého.

Starý Zlín
Karfík • Autor: Profimedia, SKILL historical

1937

Valašská Amerika

Architekt Vladimír Karfík – Správní budova firmy Baťa ve Zlíně

V Praze i Brně se dlouho spřádaly plány na výškové budovy, první mrakodrap ovšem nemohl vzniknout jinde než ve Zlíně – ve městě, které vyrostlo během několika desetiletí na zelené louce, odkud se posílaly miliony párů bot do celého světa a kde nic nebylo nemožné. Vyprojektoval ho architekt Vladimír Karfík, který se ostatně s bratry Baťovými seznámil v USA. Pracoval tam u architekta Franka Lloyda Wrighta – a právě u něj získal potřebné technické znalosti.

„Americký mrakodrap“ firmy Baťa je vysoký 70 metrů, má 16 podlaží, stavělo se efektivně, jedno patro za deset dní. Uvnitř žádné příčky, jen velký prostor a v něm řady úřednických stolů. Budova byla plně klimatizovaná, elektrické vedení a telefonní kabely vedly v podlaze. Vrcholem všeho byla kancelář Jana Bati, vybudovaná přímo ve výtahu, aby mohl být pohotově ve spojení s kterýmkoli pracovištěm ve správní budově – ovšem i ve výtahu tekla voda a místo e-mailu se používala potrubní pošta. Osud sebevědomé valašské Ameriky se však tou dobou už nachyloval. V roce 1939 Jan Antonín Baťa emigroval do Brazílie a v jeho výtahu skoro po celou válku zasedal protektorátní ředitel Albrecht Miesbach.

1938

Vše na elektřinu

Architekt Eugen Rosenberg – Bytový dům Ve Smečkách

Architektura_Ve Smeckach_wikipedia
Rosenberg • Autor: Jaro Zastoupil

Třicátá léta byla dobou mnoha experimentů ve snaze najít ideální bydlení. Byt, kde bude vzduch, světlo, teplo a čisto. Jednou z cest byla elektřina.

Poté co Elektrické podniky snížily sazby pro domácnosti, mohlo dojít k pokusným stavbám elektrifikovaných domů. Výhody byly oslnivé: topilo se elektrickými akumulačními kamny nebo přímotopem, někde párou z blízké elektrárny. Místnosti byly kvalitně osvětleny vícebodovým světlem, vařilo se na elektrickém sporáku, v lepších bytech byla lednička. Nájemníkům sloužil elektrický výtah, prádelna a žehlírna. Jak píše Nikola Tora Dvořáková, obavy panovaly hlavně z vysokých účtů „v plně elektrizované domácnosti“. Elektrické domy zůstaly spíše luxusním bydlením.

Právě takové, luxusní, vytříbené a elektrické, jsou domy investora Ferdinanda Baumanna poblíž Václavského náměstí v Praze. Zadal je u architekta Eugena Rosenberga, který si přinesl mnohé finesy přímo z praxe u Le Corbusiera, kde několik let působil. Elegance je patrná i v pasáži s mramorovými stěnami a stropem z luxfer,

kterou lze projít i dnes mezi ulicemi Štěpánskou a Ve Smečkách.

Použitá literatura:

Nikola Tora Dvořáková: „Elektrické domy“ – architektura a vybavení progresivních činžovních domů v Praze druhé poloviny třicátých let 20. století – bakalářská práce / Ivonna Fričová: Legiobanka, Praha 2015 / Jiří Kovtun, Zdeněk Lukeš: Pražský hrad za T. G. Masaryka, Praha 1995 / Zdeněk Lukeš: Splátka dluhu. Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938, Praha 2002 / Damjan Prelovšek: Josip Plečnik. Život a dílo, Brno 2002 / Radomíra Sedláková,
Pavel Frič: 20. století české architektury, Praha 2006 / Spořilov, největší zahradní město Velké Prahy, Praha 2015 / Markéta Svobodová: Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století, Praha 2013 / Rostislav Švácha: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1216
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte