To těžší má ministr Petříček před sebou

Nový ministr zahraničí Tomáš Petříček má za sebou první zahraniční cestu. Fakt, že si vybral za svůj cíl Berlín, a ne Bratislavu, jak bývalo dříve zvykem, lze kvitovat. Vztahy se Slovenskem jsou tradičně dobré, na Německo se naopak část politické elity a veřejnosti stále dívá s nedůvěrou - ať už v tom hrají roli temné stíny minulosti, obava z velké země či je nevědomost. Petříček dal najevo, že to není na místě, protože Německo je náš blízký partner.

A opravdu to tak je: obchodujeme s ním v našem regionu daleko široko nejvíc, kancléřka Angela Merkel má vzhledem ke svým kořenům z východu Německa pochopení pro země jako Česko. Její politika je spíše konsensuální, nemá tendenci někoho drtit silou. Obě země se mohou vzájemně doplňovat a obohacovat mnohem víc, než to dosud dělají. Když už nic jiného, Petříček prokázal dobrý politický instinkt. Česko bude mít v dalších měsících v EU různé zájmy – a některé z nich je snazší prosadit, když se na nich budeme schopni domluvit právě s Němci.

Cesta to Berlína byla nicméně tím lehčím krokem, který Petříček podstoupil. Do křesla ministra zahraničí se dostal – řekněme - nedopatřením, ČSSD chtěla na tomto postu europoslance Miroslava Pocheho, ale toho vetoval prezident Miloš Zemana. Má vůči němu osobní averzi, odmítá ho byť jen vidět. Petříček je přitom Pocheho nominant a doposud k sobě měli velmi blízko. Poche určitě bude chtít politiku ministerstva zahraničí ovlivňovat a Petříček se od něj musí dříve či později emancipovat. Stejně jako od prezidenta Zemana, premiéra Andreje Babiše - a částečně i od svého stranického předsedy Jana Hamáčka.

Ti všichni mají na zahraniční politiku silný názor, především prezident a premiér si ji chtějí uzurpovat a často prosazují problematická rozhodnutí. Zeman dělá nebezpečnou proruskou politiku, premiér se až příliš objímá s populisticko-autoritativními vládci v Maďarsku a Polsku; spíše než solidaritu ukazuje tvrdost a ráznou ruku. Petříček má hodnotové kormidlo správným směrem: od Ruska si drží distanc, chce silné ukotvení země v Evropské unii, mluví o jisté renesanci politiky lidských práv, která bývala vývozním artiklem české zahraniční politiky.

Jeho problém však je, že je nevýrazný: aby také prosadil to, co považuje za důležité, bude muset tvrdě bojovat na několika frontách najednou. A aby v tom boji byl autentický, musí ukázat, že je nezávislou osobností; že prosazuje to, o čem je sám skutečně přesvědčen. Říká se, že instituce bývají normotvorné. Černínský palác je protknut historií i politickými výkony jeho bývalých šéfů - a tradici tak může Petříček čerpat všude kolem sebe. Otázka do dalších týdnů je, jestli s její pomocí najde i vnitřní sílu postavit se na vlastní nohy.

Velký rozhovor s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem najdete v novém Respektu 43/2018, který vychází v pondělí 22. října