Mladí Jihokorejci nejsou příliš nakloněni sjednocení. Jeden národ jim nic neříká

Americký prezident Donald Trump se nakonec přece jen 12. června sejde v Singapuru se severokorejským lídrem Kim Čong-unem a bude s ním jednat o severokorejském jaderném arzenálu.  Mezinárodní média historické setkání popisují jako šanci na světový mír.  „Tady v Jižní Koreji je cítit velký optimismus a zároveň přetrvávající opatrnost,“ říká Youngshik Daniel Bong, vedoucí výzkumný pracovník z Institutu pro severokorejská studia a profesor na Yonsei University v Soulu.

Svět v posledních měsících napjatě sleduje vývoj na Korejském poloostrově. Jaké ale je žít v těsné blízkosti severokorejského režimu každý den a po celá desetiletí?

Nejlepším evropským příkladem je Polsko vtěsnané mezi Rusko a Německo, jehož území bylo v minulosti přerozdělováno podle momentální síly těchto mocností. Korea zažila mezi lety 1950 - 1953 sebezničující válku, která je z právního hlediska pořád pouze pozastavená; nikdy nebyla ukončena. Nad hlavami jihokorejských občanů se tak denně vznáší pocit naléhavosti a nejistoty. Díky dlouhodobému spojenectví s Amerikou a narůstajícímu rozdílu v životní úrovni mezi Severní Koreou a Jižní Koreou však Jihokorejci zároveň vůči výhrůžkám a agresivní rétorice Pchjongjangu trochu otupěli. Nejsou samozřejmě k tomuto problému lhostejní, ale nevnímají ho jako bezprostřední hrozbu.

Takže si zvykli na život se strachem?

Zkuste nad tím přemýšlet takhle. Když vám diagnostikují konečné stadium rakoviny, zpočátku jste zděšení. Nevíte, co dělat. Ale postupně svůj přístup změníte tak, abyste si na novou realitu zvykli. Navštěvujete doktory, procházíte chemoterapií, berete léky… Snažíte se každodenní život prožívat co nejběžněji, jak to v rámci dané situace jde.

A jak Jihokorejci z této perspektivy vnímají momentální situaci a nadcházející summit? Očekávají, že budou svědky historického zvratu? Nebo spíš zůstávají v poklidu?

Obě varianty platí. Je cítit velký optimismus a zároveň přetrvávající opatrnost. Severokorejská jaderná hrozba existuje přes 25 let, takže Jihokorejci chápou, že pro všechny strany bude velmi těžké a zdlouhavé vyřešit severokorejský jaderný problém, natož v krátké době. Jsme rádi, že sledujeme pozitivní vývoj včetně třetího a čtvrtého summitu mezi představiteli obou Korejí a taktéž nadcházející summit mezi Donaldem Trumpem a Kim Čong-unem. Zároveň zůstáváme nohama na zemi - nemyslíme si, že během následujících pár let bude najednou vše růžové.

Jakou roli bude sama Jižní Korea hrát ve vyjednávání mezi Trumpem a Kimem?

Trumpova zahraniční politika se dá shrnout známým heslem America first. Takže národní bezpečnost a národní zájmy Spojených států jsou a budou Trumpovou prioritou. O tom není pochyb. Neznamená to však, že bude ignorovat jihokorejské národní zájmy a hlas svého spojence; to ani nemůže. Američané chtějí, aby skončilo severokorejské vyhrožování jadernými zbraněmi a balistickými raketami, a k tomu potřebují zásadní řešení jaderného problému. To se nazývá CVID – Complete Verifiable Irreversible Dismantlement, tedy kompletní, ověřitelná a nevratná demontáž severokorejských jaderných zbraní a vybavení. Trumpova administrativa nechce opakovat stejné chyby jako její předchůdci. Pokud se vyjednávání povleče a pokud si americká vláda dá příliš načas, severokorejská ochota vzdát se jaderného arzenálu klesne. A jestli chce Trump dosáhnout řešení v brzké době, musí ke stolu přivést Jižní Koreu. Je to pro něj nezbytné i výhodné. Protože Soul může severokorejskému režimu nabídnout bezpečnostní garanci a zároveň vizi ekonomického růstu. Navíc Jižní Korea figuruje v dohodě o příměří, díky níž byla pozastavena korejská válka.

Jihokorejský president Mun Če-in se ostatně zdá být významnou figurou v rámci vyjednávání, bývá označován i za prostředníka mezi Kimem a Trumpem. Do jaké míry bylo jeho loňské zvolení do čela země zásadní pro vývoj situace?

Troufám si říct, že by se věci rozhodně neděly stejně, pokud by dnes už bývalá jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje nebyla sesazena a nenahradil by ji Mun Če-in. Stejně jako přineslo srovnatelnou změnu zvolení Donalda Trumpa v USA - a jeden bez druhého by věci neuvedli do pohybu. Po zvolení Muna začala KLDR čelit maximálnímu tlaku, ale zároveň pobídkám, co všechno by mohla získat, pokud by se jaderného arzenálu vzdala. Kdyby pokračovala konzervativní vláda v čele s prezidentkou Pak, čelila by KLDR jen maximálnímu tlaku ze strany USA a Soulu. Díky Munově administrativě zároveň vidí světlo na konci tunelu, naději na prosperitu. Severokorejský režim se řídí tzv. politikou ,,byungjin” – paralelní snahou o vývoj jaderných zbraní a zároveň o ekonomický rozvoj. Zatímco prvního cíle KLDR – aspoň podle svých slov - již dosáhla, u druhého pokulhává. Ekonomický rozvoj KLDR stagnuje především kvůli ekonomickým sankcím. A Mun dává severokorejské vládě naději, že pokud se KLDR vzdá jaderných zbraní a raket, mohla by získat obrovský balík ekonomických výhod.

Myslíte si, že jihokorejský prezident Mun Če-in pojede i do Singapuru a budeme svědky summitu tří stran? A že se tu bude řešit také ukončení války? I o této možnosti se v korejských médiích mluví.

Myslím, že ta šance vzrostla, momentálně je to 50:50. Musíme však rozlišovat mezi společným prohlášením o konci korejské války a mezi podepsáním mírové smlouvy, která by nahradila příměří z roku 1953. Prohlášení, že korejská válka skončila, je snadné. Dá se uskutečnit za pouhé přítomnosti Mun Če-ina na summitu Trump - Kim. Podepsání mírové smlouvy již podléhá právním záležitostem.  A pro Jižní Koreu tu nastává problém, protože článek 3 jihokorejské ústavy definuje Severní Koreu jako součást jihokorejského území. Jihokorejská vláda tak se severokorejskou vládou nemůže podepsat mírovou smlouvu. Znamenalo by to totiž zároveň, že uznává KLDR za legitimní a suverénní vládu.

Kdo je tedy k podpisu mírové smlouvy potřeba? Je to i čínská strana?

Situace okolo podepsání mírové smlouvy je nepřehledná - o tom, kdo by ji měl podepsat, se zatím nerozhodlo. Čína se každopádně chce podílet na nahrazení příměří mírovou smlouvou, která by zajistila udržitelnější mír v regionu. Proto se stále mluví o dvou verzích – v jedné figurují tři strany, tedy Spojené státy, Jižní Korea a Severní Korea, v druhé figuruje i Čína.  K jednání o mírové smlouvě ji však musí tři první strany přizvat.

Ale ona lákavá ekonomická spolupráce mezi KLDR a Jižní Koreou samozřejmě záleží na tom, jak úspěšné bude jednání mezi Trumpem a Kimem…

Ano, oficiální ekonomická spolupráce musí počkat na výsledky vyjednávání o severokorejské ochotě upustit od jaderného programu a vývoje mezikontinentálních balistických raket. Jižní Korea je na spolupráci připravena, což ukazují i právě uzavřené dohody, kdy se sešli vysoce postavení vládní představitelé obou zemí. Ale jak potvrdil ministr pro sjednocení Čo Mjong-kjon, ekonomické balíčky nebudou fungovat, dokud budou na Severní Koreu uvaleny ekonomické sankce - především ty, o kterých rozhoduje Rada bezpečnosti OSN. Za těchto podmínek by byla ekonomická spolupráce se Severní Koreou velmi omezená.

Co by mohlo přijít na začátku obnovené spolupráce?

Úvodním krokem by bylo zrušení takzvaných Opatření 24. května. Ta vstoupila v platnost v roce 2010 poté, co výsledky vyšetřování potvrdily, že za potopením jihokorejské armádní lodi Cheonan stojí Severní Korea. A zakazují jihokorejským jednotlivcům i skupinám cestovat do KLDR, zakazují ekonomickou aktivitu a spolupráci se severokorejskou vládou i tamními subjekty, zakazují i vstup jihokorejských lodí, vlaků a letadel na severokorejské území. Dokud budou opatření platit, jihokorejští podnikatelé ani firmy nemohou se Severní Koreou smysluplně podnikat.  Prvním ukazatelem nové ekonomické spolupráce mezi korejskými státy by pak bylo znovuzprovoznění průmyslového komplexu Kesong a otevření turistické oblasti okolo Diamantových hor.

Summit by mohl být i impulsem pro sjednocení. Jeho odpůrci na jihokorejské straně často argumentují tím, že by bylo pro jih ekonomickou pohromou. Propast mezi oběma státy je obrovská, mnohem větší než byla při znovusjednocení Německa.

Ekonomicky KLDR můžeme porovnávat právě s východním Německem i s Jižní Koreou v 60. a 70. letech. Nicméně rozdíl mezi HDP na obyvatele v době znovusjednocení Němecek byl 9 ku 1, zatímco v případě Korejí je to 40 ku 1. Německa mezi sebou navíc neválčila, Korea si prošla válkou, takže nepřátelství mezi zeměmi je silnější. To hraje v neprospěch sjednocení. Ale sjednocení nikdy není jen záležitostí ekonomie, je to věc suverenity. Hlavní je politický rozměr věci, jde tu o obnovení historie, je to otázka sjednocení národa. Přesto, když se podíváte na potenciální sjednocení pouze z finanční perspektivy, stejně uvidíte pozitiva. Jestliže na korejském poloostrově nastane mír, nebo dokonce dojde k sjednocení, sníží se výdaje na obranu. Zahraniční investoři navíc budou korejskou sjednocenou ekonomiku považovat za důvěryhodnější a silnější. Korejský trh už nebude ztrácet v důsledku bezpečnostní hrozby. Tudíž i z finančního pohledu lze na sjednocení vydělat.

I když je tu tak obrovský rozdíl?

Ano, a tudíž je potenciál na rychlou industrializaci větší. Zaostalá ekonomika, která začne sílit, většinou zaznamená až dvojciferný roční nárůst HDP – tak to bylo ve starověké Číně nebo v případě růstu v Jižní Koreji během 60. a 70. let. A pokud se Korea sjednotí, ocení to i Japonsko, Čína a Rusko, protože tu bude nový prostor pro jejich investice. Zemní plyn, dopravní systémy, transkontinentální železnice. Když si tohle všechno spojíte, uvidíte, že sjednocení by přineslo nezanedbatelné množství ekonomických výhod - přestože se mnoho Jihokorejců sjednocení děsí právě z ekonomických důvodů.

Asi nejde jen o to. Průzkumy ukazují, že mladá generace Jihokorejců na sjednocení a severokorejské sousedy pohlíží často skrze prsty. Na rozdíl od rodičů a prarodičů nemají pocit, že je pojí stejná krev, jeden národ a společná historie. Nebyly by při sjednocení komplikace i s kulturními rozdíly?

Jistě, to je pravda. Je to nešťastné, ale jihokorejská společnost není připravená a zralá bavit se o diskriminaci, k níž tu dochází. A bohužel velmi často - ať už kvůli pohlaví, vyznání, příjmům nebo národnosti. Nejde jen o diskriminaci Severokorejců v případě sjednocení - ale obecně o problém diskriminace, který musíme řešit. Jižní Korea se nechová spravedlivě a férově k migrantům, k zahraničním pracovníkům ani k členům rodiny z jiných zemí. A stejný problém nastane, pokud se obě Koreje sjednotí.

Má postoj mladé generace i nějaká pozitiva?

Sjednocení obou zemí by ve výsledku nemělo být založeno na etnické příslušnosti a mladá generace nelpí na etnické homogenitě stejně jako ty starší. Jižní Korea se změnila, stala se multikulturní společností. Jihokorejci mluví anglicky, největší k-pop hvězdy slaví úspěch v zahraničí, trendy směřují na Západ. Jižní Korea je globální zemí. Takže ve výsledku nepředpokládám, že by etnický nacionalismus měl být hlavním faktorem sjednocení. To však nic nemění na tom, že mladá generace je vůči KLDR skeptičtější a s tempem sjednocení bude opatrnější. Stojí jen o ,,správné” sjednocení.

To znamená výhodné pro Jižní Koreu?

A přijatelné. Mladí Jihokorejci jsou kritičtí například vůči severokorejskému porušování základních lidských práv. Nezapomenou KLDR vše špatné, jen abychom se sjednotili. Takový postoj od nich nelze očekávat.

Není skeptický pohled mladých Jihokorejců vůči KLDR částečně způsoben povinnou dvouletou vojenskou službou? Nemají i proto pocit, že KLDR je nepřítelem?

Může to být jedním z důležitých faktorů pro mladé muže, ale jak jsem řekl, důvodů pro optimismus i pro skepsi je víc. Mísí se v nás různé pocity, od ekonomických po sociální obavy. Mladou generaci nelze přesvědčit myšlenkou jednoho korejského národa se stejnou identitou, nejsou sjednocení nakloněni tak jako generace jejich rodičů a prarodičů.

Na druhou stranu studenti ze Soulu požádali ministerstvo sjednocení o schválení k navázání kontaktu se studenty ze severní Koreje.  Chtějí diskutovat o možnostech akademické spolupráce. Může tudy vést cesta?

Nechci tomuto gestu přikládat příliš velkou pozornost, ale myslím si, že ten přístup bude důležitý, pokud bude summit v Singapuru úspěšný. I Kim Čong-un ho zmínil v projevu. Kontakt a dialog je ostatně vždycky důležitý. Tady už nejde o stejnou krev, ale právě o angažovanost a spolupráci.