Mladí úředníci mění stát. Na vlastní pěst

 Že nakonec skončí jako někdo, jehož prací bude propagovat lepší státní správu, Matěj Chytil (39) ještě před pár lety opravdu neplánoval. Jeho původní směr byl jiný a jasný. Po studiu práv se v roce 2010 na dva roky „upíchl“ do britského advokátního korporátu v Praze. Brzy zjistil, že ho to táhne víc do veřejného prostoru a k politice. Dva roky to zkusil ve Straně zelených, kde dělal volebního manažera, ale potom se nakonec na základě konkurzu dostal rovnou do centra. Konkrétně na místo vedoucího kanceláře tehdejší náměstkyně pražské primátorky Petry Kolínské.

První zkušenost se státní správou byla formující – a negativní. „Pražský magistrát je kolos větší než většina ministerstev. Rychle jsem zjistil, že na schopnostech lidí v úřadu a na kultuře jejich práce záleží často víc než na rozhodnutích volených politiků,“ vzpomíná. Místo cesty zpět se rozhodl zůstat – a posunout. Absolvoval magisterský roční program veřejné politiky „public policy“ na Oxfordské univerzitě a vrátil se do České republiky přesvědčovat ostatní, jak to ve státní správě „dělat jinak“. 

„Při debatách s kamarády vždycky došlo na to, že je skvělé, že studuju na Oxfordu. Nechápali ale, proč jsem si vybral státní správu a její fungování. Mnohem perspektivnější by přece bylo právo nebo medicína,“ směje se dnes Chytil. „Vlastně je to přesný obrázek toho, jak se v Česku na státní úředníky díváme,“ dodává s tím, že se v určitém smyslu nelze takovému pohledu divit. Hlavním důvodem nejsou podle Chytila jen politická prohlášení o tom, že „potřebujeme méně úředníků“, ani pocit mnoha občanů, že zdejší úředníci jsou „arogantní“ a „neschopní“. Dusivý je především systém, v němž čeští státní úředníci fungují. 

O tom, že se tomuto státu nedaří přilákat ani udržet schopné lidi, se debatuje už dlouho. Mladí a perspektivní zájemci o práci jdou často raději do soukromých společností, protože ve státní správě je nejen nikdo adekvátně nezaplatí, ale zároveň jde často o zkostnatělé a mimořádně „zamračené“ pracovní prostředí. Stejně dlouho se debatuje i o tom, jak na tento fakt doplácí stát i jeho občané. Rychlá změna je z mnoha důvodů zatím v nedohlednu (koneckonců i Respekt popsal hned několik neúspěšných pokusů, jak prostředí státní správy změnit). 

Díky zahraničnímu vzdělání, informovanosti nebo zkušenostem ze světa vidí, že tak jako v Česku by práce pro stát neměla vypadat.

Platforma Byro se v rámci iniciativy pokouší o pohled z druhé strany. Uvědomují si, že nic se nezmění rychle a nepůjde to „shora“: mimo jiné proto, že v Česku se pořádná debata o státní správě na politické úrovni zatím ještě vlastně nikdy nevedla. Snaží se tedy prostředí změnit zevnitř. Opírají se při tom o generační souputníky, kteří z mnoha důvodů považují práci pro stát za atraktivní misi a místo odchodu za lepšími penězi nebo prostředím dávají přednost rozvoji systému, v němž jsou již zakotveni. Pokud se má tuzemská státní správa proměnit k lepšímu, vybrali si možná ten nejlepší možný čas.  

Stojíte o mě? 

Kristina Fort (23), absolventka francouzské Science Po Paris a britské London School of Economis and Political Science (LSE), minulý rok zažila angažmá ve státní správě na vlastní kůži. Pět měsíců pracovala na Úřadu vlády v šestičlenném týmu věnujícím se zjednodušeně řečeno tuzemské digitalizaci a na evropské úrovni vyjednávání české pozice k regulaci umělé inteligence. „Státní správa je podle mě skvělý způsob, jak přinést reálný a pozitivní dopad na životy lidí. A dodnes si myslím, že podobně vznešený smysl práce v takové míře jinde nenajdete,“ vysvětluje Fort, proč se o pozici na Úřadu vlády ucházela. 

Velmi rychle však narazila na to, co jí nevyhovovalo a co není schopna vidět jinak než jako brzdu. Ačkoli měla štěstí na šéfku i kvalitní lidi v týmu, ona i její kolegové často naráželi na zkostnatělost, která jim brala čas na to, aby se věnovali vlastní agendě. „Třeba jsme zjistili, že máme napsat legislativu k umělé inteligenci, ačkoli jsme v týmu neměli ani jednoho právníka. Systém vám říká, že jste za něco odpovědný, ale nikoho moc nezajímá, jestli na to máte background nebo zkušenosti,“ popisuje nelogičnost pracovního prostředí.

Ve Strakově akademii nakonec skončila a dnes se rozhlíží po soukromém sektoru. K práci pro stát by se chtěla jednou vrátit, ale je jasné, že něco se musí změnit. V porovnání s přáteli a spolužáky z Evropy se v „eráru“ cítila podceňovaná. „Nejen, že jste špatně zaplacení, ale zároveň nemáte pocit, že o vaši práci stát stojí. Nebo že máte kvůli svému vzdělání a zkušenostem přidanou hodnotu.“ 

Příběh může pokračovat, aniž bychom si všimli, že je to popis jiné zkušenosti z jiného ministerstva. Na absurditu práce pro stát naráží občas také Tereza OʼBrien (28), která pracuje tři roky na ministerstvu obrany v týmu vytvářejícím strategické dokumenty v oblasti „obrany České republiky“. Po škole jí tato pozice dávala smysl – vystudovala bezpečnost a mezinárodní vztahy, zároveň stejně jako Kristina v práci pro stát vidí smysl a možnost, jak na poměrně vysoké úrovni ovlivnit politiku státu. I ona chce ve státní správě zůstat. „Překvapilo mě, jak masivně je součástí naší práce byrokracie místo vytváření obsahu,“ popisuje OʼBrien – všeobecně známé – podmínky práce pro stát.  

Schopnost státní správy přizpůsobovat se současnému světu však nekončí jen u nastavení pracovního prostředí. „Stát bude vždy o krok pozadu. Většina naší práce je velmi reaktivní. Hasíte nějaký problém místo toho, abyste měli prostor dělat koncepční věci,“ dodává Tereza OʼBrien. 

Může za to fakt, že současný systém zahlcuje sám sebe a náplň úřednické práce je z velké části obsluha byrokracie, nikoli obsah. Úředníků, kteří samotnou obsahovou práci dělají, je velmi málo a nejsou dostatečně kvalifikovaní, protože nejlepší lidi stát nezaplatí. V malých týmech jsou navíc obvykle nuceni odpracovat obrovský objem rutinní práce, což je odvádí od dlouhodobých strategií a eliminuje to skutečně koncepční přístup.

„ „Stát neumí prioritizovat úředníky, kteří se zabývají koncepční prací klíčovou pro zajišťování obrany státu, a staví je na stejnou úroveň s těmi, kteří se například zabývají byrokraticko-technickým chodem ministerstva,“ dodává Tereza OʼBrien. Co to v praxi znamená? Státní správa se kupříkladu na zásadní a poddimenzovanou část ministerstva, která je zodpovědná za odborná doporučení ohledně vysílání vojáků do zahraničních operací nebo implementaci stíhaček F-35 do zdejšího systému, dívá stejně jako na kolegy, kteří graficky zpracovávají dokumenty ministerstva. 

Podobné stížnosti a negativní zážitky mladých úředníků se už dlouho čas od času objevují v médiích. Poslední zhruba rok a půl však čím dál více úředníků otevřeně v rozhovorech nebo na sociálních sítích vystupuje s tím, že by místo odchodu rádi změnili to, co se jim nelíbí. Respektu se na výzvu o sdílení zkušeností ozvalo přes padesát současných státních úředníků do čtyřiceti let (před třemi roky jich na podobnou výzvu reagovalo pět a zásadně pod slibem anonymity). Když se ponoříme do popisu jejich zkušeností, dostáváme velmi podobné příběhy, jaké popsaly Kristina Fort nebo Tereza OʼBrien.  

Dnes má úředník na svůj vlastní rozvoj ze zákona k dispozici pouze pět dní ročně.

Dobře fungující státní správy po celém světě musejí ideálně pojmout mix lidí. Ty, kteří jsou ve službě státu mnoho let a orientují se v systémech nejrůznějších rezortů, i ty, kteří jsou iniciativní a tlačí na změny u „velkých“ témat, jako jsou školství, digitalizace nebo důchodová reforma. A právě tuhle druhou, z logiky věci mladší skupinu si tuzemské úřady nedokážou dlouhodobě udržet. Jak ale z výše popsaných zkušeností vyplývá, důvod rozhodně nespočívá v tom, že by mladí absolventi opovrhovali prací pro stát. Naopak – oslovení úředníci často mluví o jasném smyslu své práce, stabilitě a prostředí, ve kterém jde dohromady kariéra a rodina o trochu lépe než v soukromém byznysu. 

Na juniorní pozice dorostla a dorůstá generace mileniálů a generace Z, kteří díky zahraničnímu vzdělání, informovanosti nebo zkušenostem ze světa vidí, že tak jako v Česku by práce pro stát prostě neměla vypadat. Této generaci vadí populistické řeči o škrtání úřednických míst jako způsobu, jak ušetřit (velká část totiž pracuje v malých týmech na tématech, která ve vyspělém světě řeší dvojnásobek lidí v diametrálně lepších podmínkách). 

Konec stížností 

Kromě větší ochoty mluvit se u některých úředníků mění i něco zásadnějšího, co bylo naznačeno výše. Stížností, které posloucháme desítky let a které i přes alarmující svědectví doposud nic nezměnily, už bylo dost. Víme, že v Česku, především z historických důvodů, zatím neexistuje společenská a politická shoda na tom, jak má vypadat dobrá a efektivní státní správa. Nikdo nás to po pádu komunismu nenaučil, nemáme profesionální státní správu, která „přežívá“ odcházející politiky jako ve Francii nebo Velké Británii, ani aktivní model politické nominace na nejvyšších úřednických postech, jenž funguje ve Spojených státech. Problémy jsou všude, ale český systém je jakýmsi nefunkčním hybridem výše zmíněných verzí. Politici se za třicet let nenaučili problémy státní správy nejen řešit, ale zatím ani pojmenovat – a ti nejhorší z nich vnímají „erár“ jako službu nikoli pro občany, ale primárně pro sebe. 

Proaktivním úředníkům zbývá postupná změna zespoda a sem právě míří v úvodu zmíněná iniciativa Byro. Aktuální cíl „platformy pro tvůrčí lidi ve veřejné správě“, jak si devítičlenný tým říká, spočívá právě v nabídce pomocné ruky těm, kteří o to stojí. „Našim aktivitám ve zkratce říkáme propojení, podpora a rozvoj, protože právě tyto neformální věci zde podle nás jednak citelně chybějí, a především je můžeme ovlivnit. Dnes má úředník na svůj vlastní rozvoj ze zákona k dispozici pouze pět dní ročně,“ říká spoluzakladatelka iniciativy Byro Eva Pavlíková (43). 

Ona sama má zkušenosti z podnikání i z veřejné sféry. Byro nabízí úředníkům sérii aktivit, která jim má kompenzovat to, co momentálně ve státní správě chybí. Minulý rok například spustili mentoringový program, ve kterém propojili vždy jednoho začínajícího úředníka s někým zkušeným, kdo je přímo ze státní správy nebo s ní má profesní zkušenost. Od vedoucích ministerských oddělení, přes ředitele pražského institutu pro plánování a rozvoj až po bývalé „osvícené“ politiky.

K nejčastějším tématům patří hledání motivace, umění vedení týmu, udržitelnost práce pod tlakem – anebo jen sdílení frustrace s někým, kdo zažil něco podobného. Do mentoringu se přihlásila také osmadvacetiletá Karolína Menšíková, která se před rokem stala vedoucí oddělení v Národním úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), aniž by jakoukoli manažerskou pozici předtím vykonávala. „Do programu jsem se přihlásila kvůli hledání vnějších inspirací, jak se zlepšit na své nové pozici,“ popisuje s tím, že s mentorkou řešily právě, jak motivovat lidi v týmu a jak si nastavit při široké agendě kybernetické bezpečnosti priority tak, aby to časově zvládli. 

I když se to může zdát banální, neformálnost a sdílení jsou pro mladší členy státního aparátu zásadní záležitostí. Dlouholetý státní úředník Miloslav Keltner (37), který řídí na ministerstvu školství legislativní oddělení, na to před půl rokem zareagoval a s kolegy vymyslel v rámci Byra „Beero“: neformální posezení v hospodě, kde se potkávají jednou měsíčně úředníci na různých úrovních napříč rezorty. 

„Veškeré workshopy a semináře, které jsem ve státní správě zažil, se často zvrhly v cosi jako terapeutická sezení, kde se sdílely pozitivní i negativní zkušenosti,“ říká Keltner. „Jako úředník mám často výčitky, až určitý pocit nemorality. Třeba že na pozici vedoucího přetěžuju tři podřízené právníky, kteří mají na bedrech značnou část legislativní agendy celého ministerstva. A vytěžuju jejich motivaci přinést pozitivní změnu, zatímco někteří se jen vezou. Nebo nakonec námi odvedená práce zůstane zaseknutá někde v dalším procesu, mimo náš vliv. Abyste tu práci mohli dělat delší dobu, potřebujete občas pocit, že v tom nejste sami. Je nutné si svou frustraci někde vylít a najít někoho, kdo to má podobně,“ dodává Miloslav Keltner.

S tím souhlasí také Tereza Daňková (36) z ministerstva vnitra, jedna z pravidelných účastníků „Beero“. „Po deseti letech, co jsem ve státní správě, je tohle zásadní oživení. Nejen, že si odnesete, že v některých překážkách, které řešíte, nejste sama, ale často se inspirujete od ostatních, jak je překonat. Nebo dostanete jiný úhel pohledu – jak se na to kouká vedoucí oddělení či referent,“ vysvětluje Daňková.

Pomalá změna

Lidé z Byro si samozřejmě uvědomují velmi omezený vliv své mise. Jejich aktivity představují malé pozitivní posuny v rámci možného – ať už jde o výše zmíněné akce nebo aktuálně běžící soutěž o úřednický čin roku 2023, jejímž cílem je prezentovat kvalitní práci státní správy. Jejich aktivity však začínají postupně brát vážně i další hráči než jen stejně smýšlející úředníci. Byro podporují třeba bývalí politici napříč spektrem, jako je exministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) nebo bývalý poslanec a dnes kandidát do Evropského parlamentu Jan Farský (STAN). „Bez kvalitních úředníků to prostě nejde. Je nutné vytahovat aktivní a motivované jednotlivce a zároveň je nutné jim umožnit se trochu nadechnout, od toho všeho tlaku, který na ně směřuje,“ popisuje smysl spolupráce Farský, který v rámci Byro mentoruje zájemce. 

 Podobně mluví i Tomáš Petříček. „Sám jsem na pozici ministra pozoroval, jak někteří úředníci naráželi na to, že se kreativita a iniciativa ve státní správě necení,“ říká Petříček. Byro vnímá jako jeden z nástrojů, jak ukázat kvalitním úředníkům a úřednicím, že odchod už dnes nemusí být jediné řešení. To potvrzuje i v úvodu zmíněná Kristina Fort, která ze státní správy odešla, ale zapojila se právě do Byra. „Potkávám najednou stejně smýšlející lidi, kteří ve státní správě pracují a snaží se něco změnit. To je jeden z důvodů, proč bych v budoucnu pro stát opět ráda pracovala.“