Otázka nezní, zda chceme být s Evropou, ale zda Evropa chce být s námi

Ve všudypřítomné debatě o tom, co brexit znamená pro Británii a co pro Evropskou unii jako celek, překvapivě nezaznívá téma, které by z českého pohledu mělo být nejpodstatnější – co to znamená pro nás? A nemluvme pořád jen o ekonomice, hrozí nám větší problém.

Důvodů k brexitu existovala řada. Zastřešujícím heslem se logicky stalo „převzít kontrolu nad správou svých věcí zpět do vlastních rukou“, protože Británie byla odjakživa nejméně ochotná nechat si kýmkoli zvenčí mluvit do života. Z tohoto důvodu je navýsost hloupé, když Lubomír Zaorálek klade brexit za vinu Jeanu-Claudu Junckerovi – bez ohledu na to, jaké (ne)sympatie k předsedovi Evropské komise kdo z nás cítí, udělal před referendum jedinou správnou věc a držel se až na jedno nešikovné vyjádření spíše stranou. V opačném případě by jen podpořil dojem bruselského zasahování do britských záležitostí.

Podstatné ovšem je, kvůli čemu chtěli Britové „převzít kontrolu“ především. Zastánci i odpůrci brexitu se snadno shodují, že klíčovým tématem byla imigrace, což rozradostnilo řadu českých politiků počínaje prezidentem a vedením ODS. Krapet jim přitom nedochází, že těmito imigranty jsme my a jaké to má implikace pro budoucnost.

Slovo „my“ se vztahuje k východním členům EU. Žádná jiná imigrace totiž Brity v souvislosti s unií ani trápit nemůže – na uprchlíky mají výjimku a nemusí vzít ani jediného, stejně tak si řídí přijímání lidí z jiných částí světa. Pro vnitrounijní imigraci ovšem limity neplatí a řada Britů hleděla na příliv Východoevropanů se stále větší nelibostí.

Pod únosnou mez

Není fér tvářit se, že je o téma vycucané z prstu. Rétorika ultranacionalistů z UKIP sice leckdy zabíhala do sebepopírající demagogie „kradou naši práci a dávky“ a většina Britů ví, že spoustu těch nejhorších míst by bez přistěhovalců z východu neobsadili. Jenže většina Britů včetně zastánců EU také vnímá, že příliv Poláků a spol. byl v některých místech tak mohutný, že vytvořil neúnosný tlak na infrastrukturu ve smyslu dostupnosti škol, bydlení či lékařské péče. Nejčastěji zmiňovaným problémem byla ochota „východňárů“ dělat za minimální peníze, která srážela mzdy pro místní pod únosnou mez.

Britové došli k závěru, že partnerství se slabšími členy EU jim nestojí za výhody plynoucí ze svazku se silnými. Jsme si jisti, že k podobnému závěru nedospějí i jinde?

Není bohužel podstatné, kde leží skutečné příčiny těchto problémů a do jaké míry za ně doopravdy mohou přistěhovalci. Lidé na uvedenou argumentaci slyšeli a oponenti brexitu nedokázali najít obranu. Imigranti znamenají přínos, tvrdil tábor Borise Johnsona, ale jen do určitého počtu a ten jsme dávno překročili. Faragova rétorika byla o dost tvrdší.

Proč je tohle všechno podstatné? Z jednoduchého důvodu: významný členský stát opouští společný svazek kvůli jednomu ze základních principů EU. Británie neodchází kvůli byrokratům, uprchlíkům, Junckerovi nebo žárovkám, nýbrž kvůli volnému pohybu a zaměstnávání osob. Pokud někdo tvrdí opak, lže si do kapsy – odpůrci EU často hovořili o potřebě přijímat rozhodnutí v Londýně, a ne Bruselu, ale to, o čem chtěli rozhodovat, byla v první řadě imigrace z jiných unijních zemí.

Dalším silným tématem voleb byly peníze placené do EU reprezentované nechvalně známým autobusem s heslem „Posíláme EU 350 milionů liber týdně – financujme raději naše zdravotnictví“. Britové si zkrátka sečetli výhody a nevýhody členství a došli k závěru, že partnerství se slabšími členy EU jim nestojí za výhody plynoucí ze svazku se silnými. Nabízí se nepříjemná otázka: jsme si jisti, že k podobnému závěru nedospějí i jinde?

Násobek platu

Jestli je ČR v něčem na špičce Evropy, je to nevybíravé remcání proti unii, ze které si bereme mnohem více, než dáváme. Nejsou to německé a francouzské elity, které odcházejí studovat a pracovat k nám, nejsou to britské au pair a rakouští řidiči, kteří využívají šanci vydělat si násobek domácího platu.

Jsme také čistým příjemcem unijních prostředků a tyto peníze nepadají ze stromů, nýbrž z peněženek občanů jiných zemí: Německa, Francie, Nizozemska, skandinávských zemí, Rakouska, ale také Itálie, která má svých rozpočtových problémů dost. Naším hlavním přínosem pro Západ je levná pracovní síla, jenže na britském příkladu se ukazuje, že veřejnost může mít na tento fenomén opačný pohled než firmy.

Diskuse o reformách unie a bruselském diktátu jsou (někdy) zajímavé, ale téma podstatné pro naše národní zájmy nezní, jestli chtějí být ostatní země ve svazku s Junckerem, nýbrž zda v něm chtějí být s námi. Vnitřní fungování unijních institucí nesporně potřebuje reformu jako sůl. Pokud byl někdy správný moment na zaříznutí absurdit jako neustálé pendlování Europarlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem nebo nabobtnalé úlevy a bonusy pro eurokraty, je to nyní.

Jenže zatímco běžný holandský topenář možná nemá v oblibě bruselské úředníky a direktivy od nich plynoucí, těžko si můžeme – snad s výjimkou strany Svobodných – s vážnou tváří namlouvat, že něco z toho považuje za zásadní problém svého života. Těmi jsou dostupnost slušně placené práce, bydlení a služeb plus otázka, kolik odvádí na daních a k čemu jsou jeho peníze použity.

Netřeba pochybovat

Vývoj Evropy nabral brexitem novou dynamiku. EU se bude bránit odstředivým tendencím a my si musíme vybrat, zda budeme součástí problému či součástí řešení. Pro většinu Britů jsme byli – bez vlastního přispění a snad nespravedlivě, ale přesto jednoznačně – součástí problému. Unie si teď bezesporu nemůže dovolit ztrácet další členy. Bude však také mnohem citlivější na oslabování zevnitř, a chování visegrádských zemí během imigrační krize lze těžko charakterizovat jinak, stejně jako vystupování vrcholných představitelů ČR, Slovenska a Maďarska vůči protiruským sankcím.

Skončí-li současný vývoj dvourychlostní Evropou, bude pouze otázkou času, kdy si veřejnost ve státech čistých plátců, což jsou nepřekvapivě ty, kam nejčastěji míří imigrace z východu EU, začne klást otázku, se kterými státy se jim neomezené spojenectví včetně volného pohybu pracovních sil vyplatí více a se kterými méně. Netřeba pochybovat, v jaké z těch dvou kategorií skončí ČR.

Pak budeme potřebovat silné spojence. Místo toho však pracujeme spíše na tom, abychom je ztráceli, a sníme o středoevropském Švýcarsku či Norsku. Na otázku, k čemu se EU hodí partnerství se Švýcarskem a Norskem, však existuje snadná odpověď: peníze.

Jaká je naše odpověď?

Autor je konzultantem v oblasti komunikace a marketingu