Univerzita prospěje i slabším studentům

Drama ve Středozemním moři na čas odvedlo pozornost od dalších otázek, které v posledních měsících Evropa řeší: tedy možného grexitu a situace na Ukrajině. Wolfgang Münchau je v komentáři ve The Finacial Times znovu vrací do hry, ale přitom upozorňuje, že by bylo chybou považovat řecký problém – jakkoliv vážný - za největší ekonomickou hrozbu pro dlouhodobé zájmy kontinentu.

Komentátora znepokojují nejnovější informace o ukrajinské ekonomice: průmyslová výroba klesla v porovnání s loňskem o pětinu, ukrajinská centrální banka předpovídá meziroční pokles HDP o patnáct procent. Inflace se má vyšplhat na pětatřicet procent. Ekonomická stabilita souvisí s dodržováním dohod z Minsku, a to se pořád nedaří. Na straně druhé naděje vzbuzuje premiér Jaceňuk, nejreformněji naladěný předseda vlády, jakého kdy Ukrajina měla.

Podle Münchaua by se teď měly stát dvě věci, aby se situace stabilizovala. Jednak by si měli Ukrajinci vyjednat restrukturalizaci svého dluhu, což nebude snadné jednak proto, že mezi jejich největšími věřiteli najdeme také ruskou vládu a nejrůznější ruské banky.

Právě proto by ale měla být EU připravena Ukrajině nabídnout pomocnou ruku. A tím se dostáváme k druhé podmínce: Evropa by měla vytvořit pro Ukrajinu záchranný plán podobný Marshallově plánu, jímž po druhé světové válce Spojené státy stabilizovaly Německo a další země západoevropské země. „Ukrajina nepředstavuje pro EU jen potenciální výhodnou investici, ale unikátní šanci posílit geostrategickou roli,“ píše komentátor.

Debatuje se o tom ve vyspělých zemí a vcelku bouřlivě už také v Česku: neotevřely univerzity v posledních letech své brány příliš doširoka? Neberou studenty, kteří „na to nemají“, navíc na zcela nepraktické mikroobory (díky prezidentu Zemanovi to v poslední době nezaslouženě schytává kulturní antropologie) a neklesá tedy všeobecná úroveň vzdělávání?

The New York Times upozorňují na dvě důkladné (na sobě nezávisle vzniklé) studie na toto téma. Už titulek napovídá, na co v těchto analýzách ekonomové a vzdělávací experti jednak z Harvardovy, a pak Princetonské univerzity přišli. Pod názvem College for the Masses (Univerzita pro masy) se totiž dočteme, že vysoké školy by měly svou náruč ještě více rozevřít, protože studium na nich pozitivně ovlivní životy i slabším studentům, zejména pokud pocházejí z chudších poměrů.

Výzkumníci zkoumali po dvacet let dva tipy mladých lidí. Jednak ty, kteří při přijímacích zkouškách (či splnění jiné podmínky nutné pro přijetí) na univerzitu uspěli, a pak jejich méně šťastné kolegy, kterým šance na vyšší vzdělání unikla jen velmi těsně. Právě těsnost rozdílů mezi oběma skupinami umožnila expertům odhalit skutečný dopad studia na univerzitě na jejich životy.

Zjistili, že úspěšnější skupina měla nejen vyšší šance na další vzdělávání, ale už před třicítkou také více vydělávala, a to průměrně o více než pětinu. „Pokud těmto studentům dáme šanci, jsou připraveni uspět,“ říká Seth D. Zimmerman, ekonom z Princetonu a autor jedné ze studií.

NYT k tomu dodávají, že navzdory městským legendám o absolventech filozofie servírujících hranolky nepřekračuje nezaměstnanost vysokoškoláků mezi pětadvaceti a čtyřiatřiceti lety dvě procenta, přestože počty absolventů univerzit v posledních letech rostou.

Provozovat kavárnu a diskusní klub vás může stát i život. Pokud tedy takovou činnost provádíte v Pákistánu. V pátek v Karáčí zemřela rukou zatím neznámých vrahů liberální aktivistka a podnikatelka Sabín Mahmúd.

Vracela se právě domů z debatního večera, který uspořádala ve svém kulturním centru The Second Floor, když na její auto začali střílet dva muži projíždějící kolem na motorce. Sabín zemřela po cestě do nemocnice, její matka, která seděla v autě vedle ní, leží v nemocnici v kritickém stavu. Naopak bez zranění vyváznul řidič, který z neznámého důvodu ten večer neřídil, ale seděl na zadním sedadle.

Nejen tato podezřelá okolnost okamžitě rozdmýchala spekulace, kdo za vraždou stál. Debata, jež vraždě předcházela, se totiž týkala citlivého tématu, na něž Sabín i další liberální pákistánští aktivisté dlouhodobě upozorňovali: mizení aktivistů usilujících o větší autonomii provincie Balúčistán. Někteří jsou tak přesvědčeni, že se takto nepohodlných lidí zbavují pákistánské bezpečnostní složky – a toto podezření, byť nedoložené, se také hned vynořilo.

Mnoho přátel Sabín mezitím vyjadřuje smutek nad touto ztrátou. Jak píše v profilu v předním pákistánském listu Dawn novinář a jeden z jejích přátel Hassan Belal Zaidi, „byla ostrovem klidu v moři šílenství“. „Byla to ona, kdo se vždy postavil konvencím, kdo zaujal nepopulární názor, kdo se zastal slabších,“ konstatuje. Podrobněji o Sabín v profilu magazínu Wired z roku 2013.

Se sedmdesátým výročím konce druhé světové války se vzpomíná a připomíná všechno možné. Německá stanice Deutsche Welle se zaměřuje na osudy živých „připomínek“ konce války, tedy na zhruba 200 tisíc dětí, které zplodili spojenečtí vojáci.

Ute Baur-Timmerbrink (68) svého otce, amerického vojáka, nikdy nepoznala; do svých dvaapadesáti let dokonce o svém pravém původu ani nevěděla, byť podle svých slov po celé dětství i dospělý život cosi tušila. Její matka ji chránila před trpkým osudem ostatních podobných dětí, které dekády po válce trpěly odsudky okolí jako „děti nepřátel“. A bylo jedno, zda šlo o „Ami bastardy“ nebo „Russenkinder“. Děti černých Američanů nebo francouzských Afričanů prozrazovala tmavší pleť, potomci ruských vojáků bojovali s předsudky, které v Německu zakořenili nacisté, i s ozvěnou zločinů, které sovětští vojáci při osvobozování páchali. A nešlo jen o odsudky vzdálenějšího okolí, tyhle děti často odstrkovaly vlastní rodiny.

Výzkum provedený psychology z lipské univerzity v roce 2013 mezi 146 dospělými potomky spojeneckých vojáků ukázal hloubku jejich traumat. Oproti vrstevníkům trpí častěji depresemi a pronásledují je tíživé vzpomínky. Řada z nich se ale rozhodla - navzdory obtížnému osudu - vlastní kořeny prozkoumat.
„Mnoho z nich se k tomu odhodlá, až když jsou jejich matky po smrti, nebo velmi staré, ať už proto, že nechtějí rozdmýchávat konflikt v rodině nebo otevírat rodinná tabu,“ říká Heide Glaesmer, psycholožka z univerzity v Lipsku.

Paní Baur-Timmerbrink svého otce vypátrala až ve svých pětapadesáti letech, přestože neznala ani jeho jméno. S pomocí pamětníků a genů – zjistila, že je mu podobná ona i její syn – jej objevila a vyměnila si s ním pár dopisů, ale nikdy se nesetkali. Od té doby pomáhá ostatním „Besatzungskinder“ vypátrat jejich otce.

Video: Novináři a politici obvykle nemívají úplně nejvřelejší vztahy a patří k tradici každoroční slavnostní večeře zástupců médií v Bílém domě, že se snaží humorem tyto příkopy překlenout. Letos si prezident Barack Obama pozval polovinu z komediální dvojice Key&Peele, aby naživo provedl skeč z jejich televizní show. Komici si v něm střílejí z pověstného – a trochu podezřelého - Obamova klidného vystupování. Vymysleli mu tedy překladatele do „naštvané řeči“ Lutera, který každou diplomaticky zaobalenou větu převede do slangem odvyprávěné, gesty a grimasami doplněné „upřímné verze“. 

Kulturní tip: Dessa. Papírna, Plzeň, 28. 4. Kabinet Múz, Brno, 29. 4. Podnik, Praha, 3. 5. Pozoruhodná scéna v posledních letech vznikla okolo minneapoliského kolektivu Doomtree. Pod hlavičkou hip hopu se tu potkávají vlivy jazzu, punku, soulu, rocku i blues. Přesně tato žánrová uvolněnost a střídání zpěvu s rapem je znát i v tvorbě Dessy. V její rodině se prý vždy o všem diskutovalo. Když k tomu ještě přidala studia filozofie, už nepřekvapí, že recenze jejího předloňského alba Parts of Speech zmiňují, jak se v jejím talentu potkává rapová technika Mose Defa s písničkářskou angažovaností Ani DiFranco a vtipem básnířky Dorothy Parkerové.