Už naše trapné volby nejsou tak trapné?

Skandovaný pokřik z mítinků nového amerického prezidenta „Lock her up“ (Zavřete ji!) teď možná zní v uších Hillary Clinton a její rodiny, ale měli by si na něj vzpomenout i ostatní. Donald Trump podpořil hodně zloby a slíbil hodně šokujících věcí, s nimiž teď bude muset Amerika nějak naložit. A bude nezvykle napínavé to sledovat.

Pokud bychom měli najít nějakou útěchu, pak se stalo to, co se mělo stát. Když ne letos, tak během příštích prezidentských voleb. Pohyb v náladách voličů na celém Západě, popisovaný jako odpor ke globalizaci a nespokojenost s tradiční politikou, je tak zjevný, že se před ním nedá utéct. Můžeme jej ostatně sledovat zblízka v podobě tažení Andreje Babiše českou politikou, které nese podobný příběh jako Donald Trump.

Čínský otisk

Jenže s konstatováním jisté nevyhnutelnosti si tentokrát nevystačíme. Americké prezidentské volby nejsou Brexit, netýkají se osudu jedné, byť asi důležité země. Spojené státy jsou lídrem svobodného světa. Pax Americana, tedy pojmenování téhle role, je koncept, na němž svět od konce druhé světové války stál. Na vůdčí roli Ameriky závisí globální ekonomika a bezpečnost ve světě. Neobejdou se bez ní žádná klíčová jednání včetně těch nejdůležitějších - dohod o změně klimatu a volném obchodu. A celá věc má i emocionální rovinu: na dominantní pozici Spojených států a historických zkušenostech s ní stála také naše důvěra v liberální hodnoty a Západ coby prostor, k němuž chceme náležet.

Naše vlastní trapné volby - ty, co byly, i ty, co budou - najednou nevypadají tak trapně, pokud si je můžeme vysvětlit jako součást hlubšího trendu.

To se teď kymácí. Američané si zvolili prezidenta, který vidí budoucnost jinak. Prezentoval se jako člověk konfliktu a radikálních změn. Nesdílí zodpovědnost, kterou USA k demokratickému světu mají. Zpochybnil NATO. Slíbil podkopat politiku, s níž Západ pojímá Rusko a jejíž součástí je i zásada, že se musí ctít hranice sousedních států. Chce vycouvat z řešení globálních problém, jako je změna klimatu. Pokud to udělá a upřednostní něco jako zájmy uhelné lobby v Západní Virginii, planeta se tím neochladí, spíš naopak, a Spojené státy přestanou jejich partneři brát vážně.

Představovat si, že Amerika ustoupí ze scény, stáhne se do sebe a světu nebude dominovat nikdo, je samozřejmě naivní. Na místo Spojených států se tlačí Čína a v politickém nebo vojenském smyslu Rusko. Svět, jeho ekonomika, styl prosazování zájmů a hodnoty ponesou větší otisk čínské komunistické strany a Putinovy kliky. Tím by skončila doba, kdy byl dominantní stát světa čitelný, předvídatelný, dobře jsme rozuměli jeho jazyku, a tedy i plánům -  a především mohli jsme se v obecné rovině ztotožnit s hodnotami, na nichž je postaven.

Proti volbě Trumpa, zpočátku směšného trapného outsidera, stály tak silné argumenty, že nelze snadno pochopit, proč je Američané ve většině ignorovali. Nevědí to ani oni sami. Před námi tak najednou stojí zmatená, nejistá, nesrozumitelná, rozhádaná země, kterou můžeme politovat nebo se jí škodolibě smát, pokud má někdo tu potřebu. Těžko s ní lze ale v tuhle chvíli spojovat bezpečnou a prosperující budoucnost.

Spoléhat na Evropu

Mnozí opakují, že nevíme, co všechno vítězství Donalda Trumpa změní. Asi toho bude méně, než sliboval. Jeho nová pozice přinese střet s odpovědností, s jakou se jako byznysmen nesetkal. Těžko si ovšem představit, že politik s pověstí solitéra a alfa samce, který se profiloval jako bořitel starých pořádků, teď udělá to, co rutinní politici často dělají - tedy že se oklepe a pojede ve vyjetých kolejích. Evropa a Česko musí počítat s tím, že Trump bude chtít dělat svoji politiku a na rozdíl od Obamy mu v ní nebude tolik bránit opozičně naladěný Kongres.

Výsledek amerických voleb má ale přece jen jednu drobnou výhodu: naše vlastní trapné volby - ty, co byly, i ty, co budou - najednou nevypadají tak trapně, pokud si je můžeme vysvětlit jako součást hlubšího trendu. Tím ovšem povzbuzení končí. Dá se čekat, že frustrace z politiky a sázka na populisty posílí i tady. Trumpův úspěch dodá vzpruhu Marine le Pen a dalším. S proměnou Ameriky dál posiluje význam Německa, jehož destabilizace by pro nás už byla skutečným dramatem.

Poučení z amerických voleb přitom nebude snadné. Vyjít populistům a jejich náladám vstříc není často možné, protože oni nemají recepty na řešení reálných problémů, jimž Evropa čelí. Budeme muset víc spoléhat na sebe, což znamená na Evropu, protože nic lepšího není a nebude. Tam můžeme rozvinout znalosti a talent, jak splnit své představy o životě, o Česku, o světě výrazně lépe než pouze z Prahy a Brna.

Je klíčové nepodceňovat žádné populisty, i když nám připadají sebesměšnější. Netlačit na pilu v přirozené proměně společnosti v cosi víc různorodého. V každodenní politice lze jistě oživit zkostnatělé, nudné a často uzavřené politické strany, lákat do nich neokoukané lidi s nápady a energií, dát jim prostor. U populistů je pak možné poučit se v jejich umění a trpělivosti komunikace s voliči a v posilování dojmu, že je politika na jejich straně. I v případě Babiše vidíme, že to často není žádná složitá věda.