Ano, máš pravdu… takhle nějak vypadá láska

Psychiatr Ben Sessa byl prvním člověkem ve Velké Británii, kterému byla v našem tisíciletí v rámci výzkumu legálně aplikována psychedelická droga. A stal se také jedním ze světových pionýrů výzkumu a využívání těchto látek v psychoterapii. Dnes má více než patnáctileté zkušenosti s psychedelickou léčbou pacientů trpících různými formami duševních potíží a zakládá celoevropskou síť specializovaných klinik. Tento týden bude o potenciálu látek měnících vědomí pro budoucnost psychiatrie přednášet na Karlově univerzitě.

Jako lékař jste začal pracovat s psychedelickými substancemi dlouho předtím, než se staly v psychiatrii trendem. Jak jste se k nim dostal?

Zajímaly mě ještě dřív, než jsem se přihlásil na lékařskou fakultu. Jako teenager jsem četl Williama Burroughse, Aldouse Huxleyho, zajímala mě psychedelická hudba, beatnici a hippies. Když jsem pak nastoupil na medicínu a vybral si psychiatrii, přirozeně mě přitahoval výzkum LSD a dalších látek z padesátých a šedesátých let 20. století, tedy předtím, než byly zakázány. Ptal jsem se svých starších kolegů, co o tom vědí, a oni odpovídali: „O čem to mluvíš? Tohle se nikdy nestalo.“ Dívali se na mě jako na cvoka. Psychedelika byla vygumována z lékařských kurikul, jako by v medicíně nikdy neexistovala. A tak jsem na tohle téma napsal v roce 2004 článek do britského Journal of Psychiatry. Byl to první takový text v britských médiích od šedesátých let. Chtěl jsem téma otevřít pozornosti nové generace psychiatrů. A to se podařilo. Protože jsem byl ve Velké Británii jediný lékař, který o psychedelikách psal, začali mě zvát na konference jako jistou kuriozitu, příspěvek pro zasmání. A tak jsem za chvíli získal v oboru slušnou prestiž, protože jsem měl v životopise vystoupení na mnoha konferencích. Byl jsem velká ryba v malém rybníce.

Měl jste tehdy s těmito látkami osobní zkušenost? Byla důvodem vašeho zájmu?

Musím být v tomhle tématu opatrný. Jsem lékař a neměl bych se veřejně svěřovat s rekreačním užíváním nelegálních drog. Ale řeknu vám to takhle: tehdy jsem měl dlouhé vlasy, nosil korále, jezdil po festivalech, tančil dlouho do rána a přivydělával si jako DJ v londýnských klubech, kde byla všude kolem extáze. Poskládejte si z toho, co potřebujete. To, co legálně říct můžu, je, že když se v Británii během nultých let začaly dělat legální výzkumy psychedelických látek, byl jsem jejich prvním účastníkem. V roce 2007 si mě všiml známý neurofarmakolog profesor David Nutt a přizval mě, abych s ním pracoval jako odborný asistent. Právě tady v Bristolu na jeho oddělení vznikly první studie a já byl úplně první, komu profesor Nutt aplikoval nitrožilně psilocybin. Zúčastnil jsem se všech významných studií v té době jako jejich spoluautor i pokusný subjekt, takže mám docela unikátní zkušenost. Byl mi legálně podán psilocybin, LSD, DMT, MDMA a ketamin. Nejsem si jistý, jestli má někdo další zkušenost se všemi těmito látkami v oficiálním kontextu.

Jako nová barva

Co vám to dalo?

Ta zkušenost je nepopsatelná, což je její základní charakteristika. Zážitek klasických psychedelik je jako vidět novou barvu, jakou jste nikdy předtím neviděli. Víte, že to není modrá, zelená ani žlutá, ale úplně jiná barva, pro niž neexistují slova, jimiž by se dala popsat. Když lidé líčí takovou zkušenost, mluví o propojení vnějšího a vnitřního, mikrokosmu a makrokosmu. Důležitou součástí zážitku je pocit, že jste všude ve smyslu časovém i prostorovém. Ve vyšších dávkách se pak zcela rozpouští pocit já, není žádné uvnitř a venku, nahoře a dole, žádné tělo, prostor nebo čas. Dochází k úplnému rozpuštění v energetickém poli. Ve slovech to nedává moc smysl, dokud tu zkušenost nemáte, je nemožné pochopit, jaká je.

Specializujete se na využití těchto látek při léčení duševních potíží. V čem je tahle zkušenost ztráty obvyklého vnímání léčivá?

Důvodem, proč jsou psychedelika tak užitečným nástrojem v klinické práci, je, že na určitou dobu kompletně zničí všechny vaše vnitřní narativy a pocit já. To může znít děsivě, říkáte si – proboha, kdo by tohle chtěl zažít! Jenže pokud máte zkušenost dětského traumatu nebo poruchu vazby, vyrůstali jste v prostředí, které nebylo vstřícné a láskyplné, vytvoříte si v hlavě vnitřní narativy, které jsou velmi negativní. Jsem bezcenný a hloupý, nemám žádnou hodnotu, nikdo mě nemá rád, všichni jsou nebezpeční a všeho se musím bát. Droga na pár hodin všechnu tuhle obvyklou samomluvu a nálepky zničí. Když se pak vrátíte zpátky do běžné reality, s podporou dobré psychoterapie můžete své narativy přepsat, uvidět sebe sama novým způsobem. Ta vrcholná zkušenost změněného stavu vám umožní překalibrovat, jak se cítíte sám se sebou a jak přemýšlíte o světě.

A to vás zbaví duševních potíží?

Problém většiny chronických duševních onemocnění je v zaseknutí, lidé se nemohou dostat přes bariéru vztahu k sobě samému. Berou antidepresiva nebo další farmaka, navštěvují různé druhy terapií, ale dostanou se do místa, kde narazí na zeď. Udělal jsem všechno, ale pořád jsem bezcenná osoba. Psychedelické látky dokážou svou ohromující silou překonat tuhle bariéru a s pomocí vhodné psychoterapie přepsat vzorce uvažování o sobě samém a okolním světě. Umožní člověku začít znovu.

Nemůže být ale ona zkušenost negativní? Když něco starého zboříme, jak víme, že to nové bude lepší?

Je třeba říct, že kombinovat psychedelika a psychoterapii je velmi náročná dovednost, které se člověk dlouho učí. Změnu neudělá droga sama o sobě. Je třeba pracovat v kontrolovaném prostředí, vytvořit důvěru a vztah s psychoterapeutem, poznat osobní témata, kterým se chce klient věnovat. Celý proces trvá několik týdnů a vždy obsahuje setkání před a po sezení s látkou. Všechen mentální materiál, který se během změněného stavu vynoří, musí terapeut v další práci nasměrovat k léčivému procesu. Pak to celé funguje ku prospěchu klienta. Z mých zkušeností je velmi vzácné, aby se lidem, kteří prošli dobře řízenou psychedelickou terapií, přitížilo. Většina děsivých příběhů a „špatných tripů“, o kterých občas slyšíte, pochází z rekreačního užívání, při němž se nedbá na přípravu, správné podmínky, prostředí a integraci. Lidé mě často kontaktují s dotazem, že mají kontakt na nějakého léčitele, šamana nebo gurua, který jim nabízí třeba sezení s houbičkami. A jak prý mají poznat, jestli je důvěryhodný. Odpovídám jednak, že nemůžu podporovat undergroundovou práci tohoto typu, jsem příliš na očích veřejnosti. A říkám jim, ať se zeptají, jestli je jejich léčitel uvidí tři týdny před a po zážitku. Většinou se vrátí s tím, že ne – jen jim dá ty houbičky. Takhle si člověk může ublížit.

Je psychedelická terapie vhodná pro všechny duševní poruchy, nebo jen pro některé?

V posledních letech spadla řada těchto látek do určitých kategorií a spojují se s konkrétními onemocněními. Ketamin má nejvíce výzkumů na depresi, MDMA se využívá pro léčbu posttraumatického stresového syndromu, psilocybin se zkoumal u nevyléčitelně nemocných pacientů trpících úzkostí. Myslím si ale, že jde o dočasné škatulkování, které se bude časem vyvíjet a měnit. Můj odhad je, že za nějakých pět, deset let, až budou všechny povolené, budou se všechny tyhle substance používat k léčbě všech duševních potíží.

Jsou podle vás vhodné i pro psychotická onemocnění? Vyvolávají přece halucinace, tedy stav, kterým pacienti s psychózou proti své vůli trpí.

Tohle je obtížnější téma. V celém současném psychedelickém výzkumu jsou lidé se schizofrenií ze studií vyloučeni, ale to není nic tak zvláštního, protože oni jsou vyloučeni i ze všech jiných farmakologických studií. Když se ovšem podíváte na epidemiologická data, zjistíte, že psychedelika nezpůsobují psychózu zdaleka tak často, jak bychom si mohli myslet. Nejvíc ji vyvolávají jiné drogy, totiž cannabis, amfetamin a kokain. V psychiatrii tedy zaznívá taková zajímavá myšlenka, totiž že psychedelický stav je možná jinou formou organické psychózy, která může být využita k léčbě klinické psychózy. Uvidíme. Jsem ale silně přesvědčený, že se časem budou dělat studie s pacienty se schizofrenií. Zatím je těžké získat etická povolení, chce to velmi odvážný tým, který by se do toho pustil.

Svatý grál

Proslul jste výrokem, že psychedelická látka MDMA – v rekreačním kontextu známá jako extáze – je pro psychiatrii tím, čím jsou pro medicínu antibiotika. Proč právě ona?

Jsem vyškolený pro terapeutickou práci s několika látkami, ale MDMA je mou nejoblíbenější. Dosud se ve výzkumech studoval, jak už jsem tady zmínil, hlavně její potenciál pro léčbu posttraumatického stresového syndromu (PTSD), což je porucha způsobená traumatem. Jenže trauma najdeme v pozadí téměř všech psychiatrických potíží. Pokud máte dlouhotrvající depresi, úzkost nebo závislost, je téměř s jistotou způsobená traumatem z minulosti. Takže podle mě je MDMA nejlépe využitelnou látkou ze všech. Má velkou kapacitu pro empatii a propojení se sebou samým, odpuštění sobě a druhým. Je to svatý grál pro psychoterapii. Pokud byste vymýšlel lék, který má pomoci psychoterapii traumatu, vymyslíte MDMA.

Jak vlastně její účinek funguje?

K tomu musím nejdřív trochu vysvětlit, jak se vytváří primární vazba v dětství a jak se formuje trauma. Náš vztah k okolnímu světu se tvoří nádherným recipročním tancem mezi primárním pečovatelem a zpravidla ještě neverbálním dítětem. V těchto velmi raných letech se učíme rozumět tomu, co je láska a důvěra, zda je svět bezpečný, čeho se máme bát, kdo na nás dává pozor, jestli je v pořádku lhát a podvádět. Nejsme si toho vědomi, ale většinu téhle základní výbavy se naučíme do dvou let a vytvořené prožívání si neseme celý život. Je velmi obtížné ho později změnit. Pokud nemáte bezpečné dětství a kdykoli se ozve klíč v zámku, víte, že budete bit nebo znásilněn, protože se otec vrátil domů, naučíte se chránit. Zvuk klíče znamená, že je potřeba se co nejrychleji schovat za pohovku. Tuhle odpověď řídí v mozku limbický systém, konkrétně amygdala, to je primitivní část mozku, která reaguje na strach a řídí se podněty zvenčí. Spouští se automaticky, nemůžeme ji kontrolovat kognitivním systémem. Je to zdravá, adaptivní odpověď – jsem v nebezpečí, tak padám. Nebyli byste chytré dítě, kdybyste se pokaždé, když se otec vrátí domů, postavili doprostřed předsíně a vítali ho.

A tahle zesílená poplašná reakce nám vydrží do dospělosti?

Je to doslova fyzická změna, která se odehraje v mozku týraných nebo zneužívaných dětí. Amygdala se zvětší, je robustnější, silnější, více propojená, hyperaktivní. A naopak prefrontální kůra, tedy část mozku, která nám umožňuje věci promýšlet, se nevyvine tolik jako u dětí z bezpečného prostředí. Výsledkem ovšem je, že to, co vás chránilo v dětství, už v dospělosti neslouží, protože svět je docela bezpečné místo. Takže vás všechno děsí, nikomu nedůvěřujete a i banální fronta v obchodě ve vás spouští agresi a paniku. Ve výsledku je velmi těžké normálně fungovat nebo navazovat důvěrné vztahy, protože nikomu nedůvěřujete.

Kombinovat psychedelika a psychoterapii je náročná dovednost, které se člověk dlouho učí. Změnu neudělá droga sama o sobě.

Co s tím udělá MDMA?

Velmi jednoduchou věc. Zhruba na čtyři hodiny po užití vypne amygdalu a zároveň nabudí prefrontální kůru. Otočí tu hierarchii nastavenou od dětství. Výsledkem je, že člověk, který se vždycky bál mluvit o tom, co ho děsí, o tom najednou mluvit může. MDMA je obzvlášť pozoruhodná tím, že vypíná amygdalu, ale ostatní části mozku nechává nedotčené. Strachová odpověď je odpojená, ale vaše další kognitivní, reflektivní a paměťové funkce normálně fungují. Je více drog, které vypínají centrum strachu jako alkohol nebo heroin, proto je ostatně lidé užívají. Ale jsou to velmi chaotické drogy – s alkoholem nemůžete mluvit a přemýšlet, po heroinu si nic nepamatujete. Když jste na MDMA a já vám řeknu: „Co kdybychom si povídali o vašem znásilnění?“, odpovíte: „Ano! Můj bože, čtyřicet let to nešlo a teď o tom můžu mluvit…“ Lidé zažívají průlom, protože jsme vypnuli jejich strach a oni se mohou dotknout těch zakázaných, vytěsněných pocitů a vzpomínek. Vlastně to není nic magického, MDMA jen postaví pacienta do pozice, kdy je skutečně schopen psychoterapie.

V jednu chvíli ale droga zeslábne a strach se vrátí.

Ano, ale emoční rámec vzpomínky se změní, protože klient si v následujících dnech velmi dobře pamatuje, o čem jsme mluvili. Udělá to opravdu zásadní změnu v životě, lidé docházejí k masivnímu průlomu v uvědomění. Pokud je podpořený terapií, přetrvává. Celé ty roky si člověk myslel, že si zaslouží jen trpět, a teď vidí, že byl dítě a nemohl za to. Když jste byl traumatizován a žijete v konstantním pocitu strachu, tak jenom odebrání toho strachu je neuvěřitelně mocné. Pamatuji si na jednu svou pacientku, která byla zneužívaná po celý svůj život, byla těžce závislá na alkoholu. Uprostřed sezení s MDMA se na mě otočila a řekla mi: „Bene, je ten pocit, co zažívám, láska?“ Zamyslel jsem se a v hlavě se mi objevilo: tohle je umělá a dočasná zkušenost navozená požitím drogy, to přece není láska. A pak jsem se zarazil a řekl si, tak moment. Ta žena je v bezpečí, plná důvěry, cítí se skvěle uvnitř, má silnou kapacitu pro empatii a spojení se mnou nebo kýmkoli dalším. A tak říkám: „Ano, máš pravdu… takhle nějak vypadá láska.“ A ona říká: „Wow!!! Nikdy dřív jsem tenhle pocit necítila, jenom bolest, strach a nedůvěru. Děkuju, že jsem mohla zažít, jak chutná. Protože lidi mi v minulosti říkali ,miluju tě‘ a já jsem nevěděla, co jim na to odpovědět. Tak jsem říkala, že je taky miluju, ale nevěděla jsem, co to znamená.“ Myslím, že taková zkušenost má velkou hodnotu, ačkoli ve skutečnosti jde jen o dočasný a umělý stav navozený drogou. Když jsme pak s tou ženou v dalších týdnech pracovali, říkala mi, že se její život změnil, protože teď už ví, co hledá.

Dělal jste vůbec první světový výzkum léčby alkoholiků pomocí MDMA. Neměl jste problémy s regulačními úřady? Mohlo to působit, že nahrazujete jednu drogu druhou…

To ale není nic neobvyklého, už teď používáme při léčení závislostí různé jiné drogy – metadon u heroinové, benzodiazepiny u odvykání alkoholu. Lidé, s nimiž jsme pracovali, byli těžcí každodenní alkoholici, kteří vypili láhev vodky denně, a my jsme jim dali dvě dávky MDMA během osmi týdnů. Není moc horších věcí, které můžete sám sobě udělat, než vypít láhev vodky denně. MDMA je naopak velmi málo toxická. Takže jsme neměli žádné potíže se schvalováním. Zajímavá věc na psychedelikách je, že jsou to velmi bezpečné látky, neskonale bezpečnější než alkohol. Skutečně obtížné na práci s nimi je, že jsou zakázané coby narkotika v nejtěžší kategorii. Takže musíte žádat o licenci, což je drahé a provozně obtížné.

Jak vlastně své služby poskytujete, když jsou psychedelika nadále nelegální? Smíte běžně nabízet léčbu pacientům, nebo jen v rámci studií?

V současné situaci je ze všech psychedelických látek pouze ketamin oficiálně schválený jako lék. Otevřeli jsme nedávno tři léčebné kliniky u nás v Bristolu, v Londýně a v Oslu a chystáme se jich otevřít celkem asi dvacet. Používáme v nich zatím ketamin spolu s psychoterapií. Ketaminových klinik pro léčbu deprese je hodně, ale většinou vám v nich pouze aplikují látku a jdete domů. My se profilujeme jako léčebné zařízení, takže jednak je celý tým vyškolený v psychedelické terapii a také nabízíme léčbu mnohem širšího spektra potíží, léčíme úzkostné poruchy, poruchy příjmu potravy, závislost a PTSD. Až budou legální další substance, budeme pracovat i s nimi. Naše heslo je – ketamin hned, MDMA, psilocybin a LSD budou brzy následovat.

Užívat bezpečně

Vzhledem k současné pověsti psychedelických látek v psychiatrii je jejich přetrvávající nezákonné postavení paradoxní. Měly by se legalizovat?

Podstatou mé práce je proměnit tyto látky v medicínu, což je něco jiného než legalizovat jejich rekreační užívání. Ale já zároveň podporuji dekriminalizaci a absolutně odmítám, aby někdo chodil do vězení pro drogové trestné činy. Podle mě by měl existovat regulovaný trh, v jehož rámci mohou být tyto látky k dispozici.

Myslíte si, že v dobrém rekreačním nastavení se může naplnit stejný potenciál těchto látek, jaký znáte z toho lékařského?

Určitě. Existuje mnoho rekreačních a undergroundových skupin, v nichž se psychedelika užívají velmi dobře. Existuje mnoho uživatelů, kteří věnují pozornost nastavení a přípravě, integrují zkušenost zpětně a podporují se navzájem v tom, co dělají. Ale na druhou stranu existuje také spousta těch, kteří to dělají špatně. Takže vzdělávání v téhle oblasti je zásadní. Ale to už my lékaři děláme teď. Když mám pacienta, který mi řekne, že si chce dát s kamarády o víkendu LSD, nebudu mu říkat, ať to nedělá. Řeknu, tak fajn, udělej to takhle… Musíme lidi naučit, jak drogy užívat bezpečně. Užívat je totiž budou stejně, protože to dělají tisíce let.

Takže drogy by podle vás neměly být vůbec trestné?

Přesně tak. Není to kriminální, ale zdravotní téma. Většina lidí, kteří si vytvoří závislost, je traumatizovaná. Zdravý člověk si může dát alkohol, marihuanu nebo i heroin a prostě toho nechá, zvládne žít dál. Lidé se zničeným životem, z vyloučených lokalit, zneužívaní jako děti, žijící v chudobě, bez vzdělání to nezvládnou. Drogová závislost je sociální problém, ne kriminální. Skoro by se dalo říct, že drogy jsou irelevantní, protože kdyby tihle lidé nebyli závislí na alkoholu nebo heroinu, budou mít jiný zdravotní problém. Kvůli tomu, že mají hlavu plnou traumatu a bolesti a žijí v mizerných podmínkách. Drogy jsou jen katalyzátor. A tím, že je zakážeme, pouze celé odvětví předáváme mafii. Je to, jako kdybychom zítra zakázali potápění. Pořád tu bude spousta ilegálních potápěčských služeb, jen nebudou mít žádné bezpečnostní regulace, žádný zákaznický servis a vybavení v mizerném stavu. Co se stane? Lidé začnou při potápění umírat. Tohle jsme udělali s drogami. Prohibice nedává smysl, musíme změnit zákony a drogy musejí být legálně dostupné skrze licencovaná místa. To zásadně sníží škody. Tahle logika je zřejmá už nějaký čas, přesto se paragrafy nemění. Čím to je?

Myslím, že reformisté by měli změnit komunikační strategii: zdůrazňovat, že špatnou drogovou politikou nejsou poškozováni jen uživatelé, ale my všichni. Protože i když třeba drogy nenávidíte a nechcete s nimi mít nic společného, v současné době platíte za to, že k nim stát přistupuje špatně. To, co potřebujeme udělat, je zaměřit se na neuživatele a vysvětlit jim, že špatná politika poškozuje je. Je důvodem, proč mají vykradená auta, proč platíme za plné nemocnice a plné věznice. Drogová politika je špatně od začátku až do konce. Problém je, že veřejnost si myslí, že lidé, kteří nesouhlasí s drogovou politikou, jsou jenom hippies, kteří se chtějí sjíždět a nedostat se za to do kriminálu. Ale tak to vůbec není. Současná situace zasahuje každého, ať drogy užívá nebo ne.