Feminismus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních

Nigerijku Chimamandu Ngozi Adichie (1977) jsme zatím znali jako autorku dvou románů. Odehrávaly se v Africe a v USA a akcentovaly ženská i rasová témata, o kterých často mluví také v médiích či na konferencích. Přesto překvapil ohlas, jejž si rychle získaly v popkultuře dva svazky jejích feministicky laděných esejů, ve kterých se opírá o vlastní zkušenosti z obou kontinentů: úryvky použila v písni Beyoncé a módní dům Dior jako slogany na trička.

Napsala je totiž přímým a přístupným jazykem, zvolila neformální tón a chytře i vtipně pracuje s faktem, že feminismus je obklopen řadou předsudků. Proti nim se vymezuje tvrzením, že je šťastná africká feministka, která nemá averzi k mužům a lesk na rty nosí kvůli sobě. Zároveň si všímá všech forem sexismu: těch viditelných, kdy je ve své vlasti při vstupu do hotelu automaticky považována za prostitutku, i těch skrytějších, kdy se u západních žen třeba neočekává, že dají najevo vztek. Odsuzuje i blahosklonnou rétoriku majoritní společnosti, jež se projevuje ve výrazech typu „ctít ženy“ nebo v oslovení holčiček „princezno“.

Adichie sice vyzývá, abychom všichni byli feministy a aby ani chlapci nebyli vychováváni ve stereotypu, který jim ublíží, přesto ve srovnání se současnými akademickými debatami ve svých esejích píše z konzervativních pozic. Vychází z duality heterosexuální muži versus ženy, k otázkám rasy a třídy přihlíží okrajově a občas sporně. Vskutku se domnívá, že i velice chudí černí muži mají výhodu ve srovnání s…