Autismus je sexy, pokud jím zrovna netrpíte, napsal nedávno Martin Selner, jehož populární blog o práci s autistickými dětmi je letos nominován na Křišťálovou lupu. Jeho výroku dává za pravdu úspěch knih jako Podivný případ se psem Marka Haddona nebo nedávno česky vydané A proto skáču Naokiho Higašidy. A je to i případ oceňovaného debutu Jasno lepo podstín zhyna od dnes dvaatřicetileté irské výtvarnice a spisovatelky Sary Baume.
Teprve po smrti utlačovatelského otce si sedmapadesátiletý Ray vytváří první citový vztah, a to nikoli k člověku, ale k jednookému psu z útulku, který je stejně bázlivý, nevraživý a nevzhledný jako on sám. Vyprávění osciluje mezi první a druhou osobou. Ray, celoživotní vězeň otcovského domu a vlastní psychiky, v monologu adresovaném zvířeti odhaluje svou vnitřní krajinu a poetickým jazykem líčí i skutečnou krajinu irského venkova v běhu ročních dob. Sice se neorientuje ve vztazích, zato má hluboké znalosti přírody, jež získal z knih a dokumentárních pořadů.
Asi nejpůsobivější je příkrý rozpor mezi sebenenávistí, pohrdáním vlastním zjevem a tělem – a na druhé straně lyrickou dojemností přírody a objevováním citu, kterému se neměl kde naučit. Nechybí hororový motiv trochu jako z Psycha a nelze nevzpomenout na Nabokova, když Ray ze strachu, že by mohl o psa přijít, prchá v autě a vozí ho od vesnice k vesnici jako Humbert Humbert unesenou Lolitu. Ostatně Rayův „milostný“ příběh pak není o nic méně tragický.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
