Bezmocná pozorovatelka vyšších plánů
Drogový thriller Sicario vede polemiku se zobrazováním žen v Hollywoodu
Americký akční thriller Sicario do českých kin přichází s pověstí jednoho z nejlepších filmů roku. Příběh o válce s drogovými kartely odehrávající se na americko-mexickém pomezí bývá řazen na roveň majstrštykům, jako je Traffic od Stevena Soderbergha z roku 2000. Objevují se i přirovnání, že takto měla vypadat druhá série Temného případu (True Detective), kdyby se ovšem povedla – tedy kdyby se jí místo fantazírování o zkaženosti bohatých a mocných podařilo zachytit temnou realitu organizovaného zločinu i jeho potírání.
Kanadskému režisérovi Sicaria Denisi Villeneuveovi se za jeho preciznost dostává srovnávání s perfekcionistou Davidem Fincherem, o kameře Rogera Deakinse se hovoří jako o jasném favoritovi na Oscara, ostatně oko si vytrénoval už v Tahle země není pro starý. Výjimečně intenzivní je lomozivá hudba Jóhanna Jóhannssona, jež spíš zesiluje ruchy okolí. Sicario je onen druh filmového zážitku, který člověku zastavuje dech nevýslovným napětím, protože do poslední chvíle není jasné, kdo přežije, a v tomto případě se nejedná o frázi.
Tematicky zapadá do vlny amerických filmů a seriálů posledních let, jež se drogovému byznysu věnují se stále větší pečlivostí. Po seriálu Perníkový táta (Breaking Bad) se rozjíždí série Narcos, která se v zápletce dost podobá právě Sicariovi. Na rozdíl od filmů osmdesátých a devadesátých let opouštějí atmosféru šílených a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
