Ocitl jsem se v Jižní Koreji v den, kdy se tam konají státní maturity. Jejich výsledek rozhoduje o tom, zda a na jakou univerzitu se student dostane. Nejenže o této zkoušce takřka každý ví, ale od škol jsou prý odkloněny i trasy letadel, aby hluk studenty nerušil, a neprobíhá ani střídání stráží před královským palácem, protože se při něm křičí a buší na buben. Tvůrci testů jsou prý na týden hermeticky izolováni, aby nic z otázek nemohlo uniknout předem. Stát prostě hraje roli tam, kde ji hrát má: signalizuje respekt ke vzdělanosti jako k tomu nejpodstatnějšímu, co určuje kvalitu našich životů.
Ocitl jsem se zpět doma v den, kdy si Jiří Paroubek postěžoval médiím, jak je těžký život expremiérův. Nejenže prý nedostává výslužné za službu vlasti, ale dosud se mu neozvala dokonce ani žádná univerzita, aby ho zaměstnala. „Bylo by logické, aby mi nějaká univerzita nabídla angažmá. Moje přednášková činnost by byla jistě přínosem,“ říká. Elementárním minimem, tedy titulem Ph.D. a vědeckými publikacemi, šedesátník Paroubek nedisponuje a respektem k takovýmto požadavkům už vůbec ne. Co by asi chtěl „přednášet“? Kurz centrální distribuce příborů za normalizace, určený pro obory ekonomické? Anebo jak jsem jako předseda zpackal vše, co šlo, pro obory dušezpytné?
Paroubek je duch z minulosti, ale lépe není. Je až pozoruhodné,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
