Udělali jsme malý experiment. Podívali jsme se do středoškolských učebnic historie tří států, jež hrály hlavní roli v události spojené s datem 30. září před pětasedmdesáti lety. Události, která se v Česku uchytila jako akt zrady nebo také diktát velmocí. (Podrobně v textu na straně 38–40) Nemá smysl čtenáře napínat – mnichovská dohoda, o niž se samozřejmě jedná, co do rozsahu a pečlivosti výkladu nepatří mezi stěžejní témata středoškolského dějepisu ani ve Velké Británii, ani ve Francii, ani v Německu.
I tak se ale mladí studenti z těchto zemí mohou dozvědět důležitá poučení – především o chybě ustupovat zlu či neschopnosti reálně odhadnout riziko, jemuž tehdy Evropa čelila. České školské osnovy jsou přirozeně velkorysejší, vyzdvihují příběh zrady a diktátu. Na více popsaných stránkách a v důrazu na zradu se však vytrácí to nejpodstatnější.
Mnichov jako vítězství
Podstata „Mnichova“ se samozřejmě s časem nemění. Británie a Francie – ve snaze odvrátit neodvratitelnou válku – obětovaly v září 1938 suverenitu tehdy jediného relativně demokratického státu ve střední a východní Evropě. Československo tak skončilo jako první skutečná oběť Hitlerovy rozpínavosti. Češi si od té doby opakovaně kladou otázku, jestli přece jen neměli proti Hitlerově armádě bojovat, jakkoli to bylo z vojenského hlediska beznadějné. Morálně by národ vyšel z boje posílen, historici nicméně o celkovém efektu silně pochybují: Západ by na nás zřejmě hleděl jako na viníky rozpoutání války a Československo jako státní útvar by se po válce neobnovilo.
Objevují se dokonce názory, že by Češi měli truchlivý tón „Mnichova“ opustit, protože k němu vlastně není důvod. „Mnichov nebyla žádná porážka, ale ústup z předem prohrané bitvy za přijatelnou cenu,“ napsaly před týdnem v zajímavém textu Lidové noviny s dodatkem, že na „Mnichov“ je třeba pohlížet spíš jako na vítězství zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Sudetští Němci se nestali historickými vítězi, jak si v roce 1938 mysleli, ale naopak o vše nakonec přišli. Češi naproti tomu dostali po válce vše zpět s náklady mnohem menšími než jiné národy.
Poučení ve stylu „Mnichov jako vítězství“ má ovšem svá slabá místa. Zisky a ztráty nelze počítat jen bezprostředně po válce. Dějiny se nezastavily „historickou porážkou“ sudetských Němců, šly dál. A byť sudetští Němci pořád teskní po ztracené vlasti, kterou si svým nadšeným vítáním Hitlera tolik znepřátelili, jako poražení se dnes těžko cítí. Naopak pokud by třímilionová německá menšina v Československu zůstala, zřejmě by ve volbách v roce 1946 nevyhráli komunisté a nedošlo by k převratu v únoru 1948.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
