Novela Srdce bestie Herty Müllerové (58) vyšla v Německu již před čtvrt stoletím. K českému čtenáři se ale dostává nyní, až po Cestovním pase a Rozhoupaném dechu, textech, které zde vyšly rok poté, kdy Herta Müllerová získala v roce 2009 Nobelovu cenu.
Autorčino dílo určuje tematicky její původ i vlastní životní zkušenost – je rumunská Němka, její otec byl příslušníkem SS, matka strávila pět let v sovětských lágrech a ona sama vyrůstala v rumunské verzi socialismu za vlády diktátora Nikolae Ceauşeska. I Srdce bestie je tedy novela s autobiografickými rysy, v níž autorka reflektuje dobu svých studií a následného zaměstnání v tísnivé atmosféře totalitního režimu, který se tehdy neštítil ani vražd nepohodlných.
V této souvislosti není nezajímavé, že zatímco Müllerovou přijímá kritika vlídně, na webu pod zprávou ohledně jejího získání Nobelovy ceny nalezneme diskusi – iniciovanou zřejmě idealistickými komunisty – o tom, zda se Nobelova cena nyní uděluje za „zuřivý antikomunismus“ a již ne prostě za „literaturu“. Jenomže autorka nás paradoxně zavádí nejen do rumunské totalitní reality sevřené kultem osobnosti a fatálním nedostatkem, ale činí tak sofistikovanou literární formou. Ta je však zároveň úskalím knihy.
Müllerová svou fabuli najemno seká a velmi důkladně míchá. Jisté uzavřené celky představují i pouhé odstavce, sousloví, znovu a znovu se vynořující slova – obrazy, scény. Jednotlivá pojmenování jsou pak příležitostně zvýznamňována – opakováním, absurditou spojení asociativně přerůstajícího v noční můry. Text se zároveň utápí ve smyslových evokacích detailu a všudypřítomném, téměř zautomatizovaném nacházení symbolů, ale i v zamlčování za pomoci úhybných manévrů, jimiž se próza blíží tajnosnubným šifrám básnického textu. Autorce se na jednu stranu daří, se spontaneitou osobní zainteresovanosti, naskicovat přízračný obraz ponížení, živoření a smrti v tehdejším Rumunsku, v němž se banalita každodenní shánčlivosti prostupuje se smrtí. Nicméně tento pracovní postup neutáhne celý románový text. Opakující se výjevy, výrazy, dějová linka, která je rekonstruovanou výslednicí náznaků událostí, to vše činí ze Srdce bestie lačně polykané sousto pro čtenáře bažícího po autentické evokaci temných událostí. Tato kaše se však nakonec jeví poněkud nastavovanou, vzhledem k dobovým okolnostem s pochopitelnou dávkou patosu, ale přesto s manýrou. Nelze také nezmínit Müllerové dvorní překladatelku Radku Denemarkovou, jež za překlad Rozhoupaného dechu získala Magnesii Literu a která se i tentokrát osvědčuje jako autorčin blíženec.
Autorka je učitelka a literární kritička
Herta Müllerová: Srdce bestie
Přeložila Radka Denemarková, Mladá fronta, 216 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
