Sraz pro naši půlmaratonskou premiéru je v 10.50 na Hradčanské u turniketů. Honza a Suso řeší přelepení bradavek, společně se tomu pochechtáváme. Když vystoupíme na Staroměstské, ten dav lidí nás na chvilku ohromí. Kromě tichého spílání našim přátelům, kteří nás do půlmaratonu navezli, pociťujeme nervozitu, očekávání a zvědavost. V šatně se převlékáme, přemisťujeme se ke startu a tam nás Suso mezi dalšími devíti tisíci účastníky najde, jen tak. Nechápeme.
Na start čekáme v posledním koridoru mezi nejsebekritičtějšími běžci v odhadu svého času. Kolem nás se to hemží lidmi s barevnými parukami, přelepenými koleny, profesionálními běžeckými kalhotami se síťkou kolem kolen a mluvícími cizími jazyky. Předzvěstí startu je Smetanova Vltava. Nervozita se mísí s mírným dojetím. Dav se začíná sunout. Od koridoru J je to ke startu ještě kus, ale v dálce vidíme, jak se dav v jednom bodu začne nepravidelně nadzvedávat a klesat. Barevnost připomíná bazén s míčky v IKEA, které hopsají. Z chůze pozvolna přecházíme do běhu, už je to tu. Probíháme startovní bránou po modrém koberci, začíná se měřit čas. Zatím to jde zlehka, od Vltavy fouká svěží větřík, v hlavně prázdno.
Na Smíchově někde okolo osmého kilometru nás dostihuje první krize. Přecházíme do kroku. Pozvolným tempem nás předbíhají spoluběžci. Dubnové slunce se do nás opírá téměř s letní intenzitou. Začínáme cítit námahu a bolesti v různých částech těla. Ach jo, ještě nejsme ani v půlce. Ta se blíží s tím, jak se vracíme zpátky k Rudolfinu. Radost z mety se mísí s údivem a závistí, když vidíme, jak někteří běžci již vítězoslavně dobíhají do cíle! Vypadá to, jako by celou cestu sprintovali. Jejich sličná těla a vytvarované svaly tomu odpovídají. Digitální hodiny nad cílem ukazují hodinu dvacet. Nás čeká ještě jednou tolik.
Míjíme pána, který zezadu vypadá jako příslušník Uruk-hai ze Sarumanovy armády. Pro jistotu bez otáčení. Poprvé zkušenost s Libeňským mostem, zdá se nekonečný. Na patnáctém kilometru konstatujeme, že i kdybychom to měli dojít pěšky, tak že už to v limitu tří hodin v pohodě dáme. Zní to divně, ale je to povzbuzující zjištění.
Střídavě přecházíme z běhu do chůze, cesta Těšnovským tunelem je trochu stresující. Už vidíme kopuli právnické fakulty a zahýbáme na Čechův most. Přichází sladký pocit z posledního kilometru. Nic na světě v té chvíli nevypadá ve světle uběhnutých dvaceti kilometrů lehčeji. Na mostě nás ještě povzbuzují kolegové ve stříbrné kosmické pláštěnce, kteří to již mají celé zdárně za sebou. „Už je to jen půl kilometru a pořád z kopce.“ Před filozofickou fakultou je ještě pořád rušno, i když (jak se později dozvídáme z výsledků na internetu) dorazilo do cíle již víc než 6000 lidí. Probíháme cílem a je to. Člověk na tento moment myslí tolik kilometrů. Teď je tady a je překvapivě obyčejný. Spokojenost přichází postupně. Rozdýcháváme to v kolenou. Vzájemně se chválíme, že jsme to zvládli. Necháme se ověnčit medailí za účast slečnami nastoupenými v řadě, přes kterou bez medaile neprojdete. V cíli o nás pečují. Banán, pomeranč, poslední iontový nápoj a my se svalíme na trávník před právnickou fakultou.
Těšíme se z doběhnutí, pocit čistého tady a teď. Když doplníme energii, trochu ztuha vstaneme a šouráme se směrem k šatnám. Cestou potkáváme radostného Honzu, který už je v cíli přes půl hodiny, a domlouváme ještě se Susem a jeho štafetovým týmem společné konfirmující pivo. V šatně sundáváme prosolené oblečení, Anna syká u ponožek, které zradily a napomohly puchýřům. Jdeme, radujeme se z krásného počasí a z velkého kusu cesty za námi. Náš první půlmaraton.
ANNA AUDRLICKÁ A DANA FAJMONOVÁ, běžkyně
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
