Vypráví o věcech, o kterých se ve filmech příliš nemluví, a ještě navíc formou, která nemá obdoby. Platí to i o novém snímku Jana Švankmajera Přežít svůj život (teorie a praxe). Režisérovo vlastní označení „psychoanalytická komedie“ v tomto případě dokonale sedí: příběh uťápnutého úředníka Evžena (Václav Helšus) předkládá divákům na své poměry neobvykle odlehčeným způsobem. Popisuje v něm cestu průměrného padesátníka žijícího v rutinním třicetiletém manželském vztahu za pochopením snů, které mu začnou vstupovat do života. Rozhodne se pátrat po jejich významu a nakonec se dobere k dávno vytěsněným dětským vzpomínkám.
Snění je v poslední době častým tématem filmových scenáristů. Někdy slouží hrdinům jako útočiště před dospělostí jako v Gondryho hravém snímku Nauka o snech. Ve sci-fi – ať už se jedná o Nolanův Počátek nebo různé adaptace Philipa K. Dicka – se často rozrušuje hranice mezi snem a bdělou realitou za účelem vyvolání pocitu paranoie. Ale světoznámý surrealista Švankmajer nebere sny ani jako formu útěku před skutečností, ani jako halucinaci, z níž je nutné se probudit. Oslavuje jejich důležitost: vidí je jako manifestaci potlačených tužeb, užitečné průvodce na cestě k integrované osobnosti.
Šťastná z nouze ctnost
Švankmajer se od celovečerního debutu Něco z Alenky (1988) posouval v dlouhometrážních snímcích víc a víc k realistickému hranému filmu. Proto překvapuje jeho návrat k animaci jako základu filmového vyprávění. V humorném prologu snímku, kdy režisér osobně vystupuje před diváky s jakousi explikací, to označuje za finanční z nouze ctnost: nemusí prý platit hercům a ušetří i za catering. Je to samozřejmě nadsázka. Ona vypiplaná a pracná metoda tzv. papírkové animace pravděpodobně není ve výsledku levnější, než by byl hraný film. Ale dovoluje hračičkovi, jakým je Švankmajer, naplno vytěžit svou imaginaci a adekvátně slouží pohádkově přímočarému příběhu.
V celcích a polocelcích zabírá režisér rozpohybované fotografie herců a hereček před nakresleným nebo vyfotografovaným pozadím. V detailech pak postavy – ale často i předměty – nabývají reálných podob. Jako by realita měla známé kontury jen na dosah ruky a na delší vzdálenost připomínala nepřesvědčivé dvourozměrné kulisy. Použité techniky umožňují Švankmajerovi vyřádit se v bláznivých kolážích ve stylu montypythonovských znělek Terryho Gilliama: z oken vykukují kvočny, ulicemi pochodují plyšoví medvídci o rozměrech člověka, úlisný poskok Evženova nadřízeného má na krku hlavu bojového psa. Surreálně absurdní výjevy prostupují totiž nejen hrdinovy tajemné sny, ale vyskytují se i v jeho bdělé realitě. „Sen je druhý život,“ zazní ve filmu citát Gérarda de Nervala. Ve Švankmajerově pojetí jsou to spojené nádoby: nevědomí pomocí snů neustále prosakuje do vědomí a naopak.
Rozdíl mezi realitou a sněním tu však stále je. Rutina Evženovy ubíjející práce a zpohodlnělého manželství nemůže konkurovat vzrušujícím snovým – i erotickým – dobrodružstvím. V nich se zjevuje tajemná dívka Evženie (Klára Issová), její syn Petříček, Evženův skorodvojník Milan nebo špinavá babizna, která se střídavě vydává za Boha, Napoleona nebo Marxe. Rozjitřený hrdina začne navštěvovat psychoanalytičku MUDr. Holubovou (Daniela Bakerová). Ta mu vysvětlí, že kráska v červeném je jeho animou a stařena projekcí superega. Doktorčiny úsudky a rady ale připomínají střílení od boku. Tu za Evženovými sny vidí frustraci stárnoucího muže, tu klasický Oidipův komplex. Na zdi její počínání sledují oživlé podobizny Freuda s Jungem, které mezi sebou neustále svádějí potměšilou bitvu.
Jiskra revolty
Švankmajer zábavně karikuje psychoanalytickou praxi, Freudovu učení se ale nevysmívá. Sám si koneckonců sny opravdu zapisuje, psychoanalýzu využívá jako jeden ze zdrojů své tvorby a považuje ji za užitečný výkladový systém, díky němuž se lidé mohou orientovat sami v sobě. Příborského rodáka pak považuje za jednoho z myslitelů, kteří nabourali antropocentrickou nabubřelost člověka: lidstvu totiž zjevil, že zdaleka není pánem svých myšlenek a činů. A tahle komedie nenásilným způsobem ukazuje, jak může výklad snů přispět ke zdravému osobnostnímu rozvoji.
Někomu se vyprávění může zdát tezovité, překvapivě doslovné, vždyť do velké míry jen ilustruje základní pojmy psychoanalýzy. Je ale tak hravé, že je těžké mu nepodlehnout. A Švankmajer nezískal po celém světě proslulost jen kvůli formálně originálním technikám. Velmi osobní démoni z nevědomí, které po více než čtyřicet let vyvolává ve svých dílech na povrch, hovoří univerzálním jazykem. Jeho filmy vedou s divákem dialog a chtějí v jeho mysli zažehnout jiskru revolty. Agitují za vnitřní svobodu, za šanci zbavit se nánosů strachu a omezení, které jedincům vnucuje společnost. A Přežít svůj život buší do okovů skrytých traumat každého z nás velmi zábavně. Ne náhodou se sám režisér na tiskovce v žertu hrozil, že konečně natočil divácký film.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
