Mnoho britských kapel navštěvovalo umělecké školy, my navštěvovali Briana Ena,“ nechal se kdysi slyšet zpěvák irských U2 Bono. Přestože ta věta působí nadneseně, vliv Briana Ena na podobu populární hudby posledních čtyřiceti let lze stěží přecenit. O to víc, že jeho stopy najdeme jak v oblasti průkopnických žánrů a neustálého hledačství, tak i na poli hitparádových úspěchů. Podobně jako všudybyl Zelig z filmu Woodyho Allena i Eno byl všude, kde se dělo něco objevného nebo důležitého. Teď se do hry po pětileté pauze vrací další řadovou deskou.
Přímo do hlavy
Atonálními klávesovými sóly v kapele Roxy Music a ranými sólovými alby z půle 70. let Eno fascinoval generaci muzikantů nové vlny, produkčním zásahem do Bowieho berlínské trilogie (Low, Heroes a Lodger) zase stvořil zvukově odcizené textury, které se odrazily ve studeném postpunkovém zvuku kapel jako Joy Division. V New Yorku konce sedmé dekády se stal neoficiálním členem Talking Heads, kteří se podrobili jeho metodě používat nahrávací studio jako další nástroj. Naprosto nový žánr – ambient (atmosférická minimalistická hudba bez beatů) – stvořil v roce 1978 na dodnes oslavovaném Music for Airports, jež bylo koncipováno jako konejšivá zvuková instalace pro odosobnělé prostředí letištních hal. Počínaje přelomovým The Joshua Tree z roku 1987 produkoval sedm alb U2. S prací Briana Ena…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
