Když redaktoři Respektu vedli na začátku května loňského roku rozhovor s čerstvým premiérem Janem Fischerem, byl to člověk, který u každé druhé otázky nejistě pokukoval po svém mluvčím Romanu Prorokovi. Postupem času se z něj stal premiér, který sebejistě odpovídal v interview pro americkou televizi CNN či vyjednával s evropskými politiky. Na to, že nebyl profesionálním politikem, situaci zvládl velmi dobře. Ale zároveň proto, že nebyl profesionálním politikem, skončilo jeho vládnutí vlastně neúspěchem.
Odstupující premiér zvládl obdivuhodně dvě věci. Nejdříve české předsednictví Evropské unii, které převzal uprostřed běhu poté, co Jiří Paroubek a Václav Klaus zařídili pád kabinetu.
Fischer i díky velmi dobrému jazykovému vybavení zvládl zásadní jednání a zaplašil obavy, že se s ním nikdo nebude bavit, protože jej nikdo nezná. Nicméně se zároveň potvrdilo, že absencí politické vlády zmizely jakékoli aktivní cíle České republiky a na jednání k nám už Unie posílala druhou ligu. O to více pak byl slyšet prezident Václav Klaus, který vlastně převzal naši zahraniční politiku (včetně prosazené výjimky k Lisabonské smlouvě). To je však něco, co nepadá plně na vrub úřednického premiéra a jeho vlády.
Druhým kladem Jana Fischera bylo jeho vystupování vůči veřejnosti. Vlastně po celou dobu úřadování se choval slušně, klidně a snažil se odpovídat na otázky médií. S postupem času bylo sice pro novináře stále těžší a těžší jej zastihnout, ale přece jen byl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
