Cestovní pas je novelou tiché bezmoci, píše v doslovu výstižně spisovatelka Radka Denemarková, která knihu překládala. Je to báseň v próze. Krutá a něžná. „Windisch řekne: ,Konráde.‘ Noční hlídač se na něj podívá. ,Sova sedí za stohem ve vrbách,‘ říká. ,Kronerová je mrtvá.‘ Zívne. Dech je cítit kořalkou. Ve vsi kokrhají kohouti. Jejich hlasy jsou chraplavé. Mají v zobáku noc.“ Spisovatelka Herta Müllerová, loni oceněná Nobelovou cenou, napsala novelu v roce 1986, rok předtím, než emigrovala do západního Německa. Vypráví syrový a zamlklý příběh německé rodiny Windischových, kteří žijí v rumunském Banátu, kde kromě české menšiny bydlí převážně Němci. Rámovaný je čekáním na vydání jejich pasů, které potřebují k tomu, aby mohli odjet pryč z Ceauşeskovy diktatury do Německa. Tam je člověk „jen mezi Němci“. Čekání je ale nesnesitelné, bezmocné, prodlužuje se o dny, měsíce a roky. Windisch se snaží uplácet penězi i pytli s moukou, ale pokud chce opravdu odjet, musí zaplatit cenu nejvyšší – obětovat důstojnost své dcery Amálie. Na vině je korupční systém světský i církevní, kdy si každý z těch, kdo je držitelem byrokratické moci – farář, starosta, milicionář –, bere svoji daň.
Kdo ale očekává historickou zprávu, bude zklamán. Müllerová píše symbolické podobenství. Její kniha zpřítomňuje bezčasí a strnulost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
