Každý národ má svá temná, bolavá místa, jimž se podvědomě raději vyhýbá. Poláci zejména na východě země dodnes bojují s předsudky vůči Židům a tato často středověce působící nenávist je živená katolickou církví, ale i špatným svědomím či pouhou nevědomostí. Kniha My z Jedwabneho polské novinářky, někdejší disidentky a spoluzakladatelky deníku Gazeta Wyborcza Anny Bikont, se snaží jedno takové temné místo nasvítit silnou lampou žurnalistického dokumentu.
Traumata spojená s událostmi v Jedwabnem, kde v roce 1941 polští sousedé společně s německými okupanty povraždili podle různých pramenů kolem 340, či dokonce 1600 polských Židů, zkoumal už historik Jan T. Gross v knize Sousedi. Ta vyvolala v Polsku nebývalou polemiku. K Sousedům se pak později přidala další pozoruhodná kniha My z Jedwabneho. Bikont se snaží dopátrat prostřednictvím svědků, za nimiž se rozjela až do Latinské či Severní Ameriky (kam se část polských Židů po válce vystěhovala), pravdy nejen o masakru, ale také o kořenech polského antisemitismu. Je to kniha, kterou Polákům můžeme docela závidět. Zatím si totiž žádný český novinář nedal tu práci a nepátral detailně po svědectvích a příbězích vyhnání sudetských Němců. Natož aby je pak zpracoval přitažlivou, nikoli však románovou či naopak přísně historickou formou.
Kniha My z Jedwabneho je pokusem vysvětlit události pomocí vyprávění očitých svědků, které má často reportážní či dokumentaristický charakter (ne náhodou pak stejné lidi nahrává také dokumentaristka Agnieszka Arnold). Jednotlivé kapitoly nejsou psány provokativním stylem, jako je tomu u Jana T. Grosse, jsou spíše deníkem pátrání novinářky po stopách, dobovém tisku či falešných obrazech vytvořených polskými komunisty tak, aby kolektivní vina zdejších Poláků nebyla příliš zjevná.
Dobrat se úplného pochopení toho, proč Češi kopali po válce masové hroby pro sudetské Němce nebo za okupace hlídali romské spoluobčany v táboře v Letech či proč Poláci házeli židovská nemluvňata do hořící stodoly v Jedwabnem, je asi nemožné. Anna Bikont však s nevídanou neústupností sepsala svou knihu tak, aby nikoho už nikdy nenapadlo zpochybnit, že nevraždili jacísi „oni“, ale že vina leží nesmytá na každém, kdo se dodnes pokouší před ní zavírat oči.
ANNA BIKONT: MY Z JEDWABNEHO
Přeložil Jiří Vondráček, H&H, 400 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
