Kořeny lidské nezištnosti

Na jaře roku 2006 mířilo čtyřicet členů jisté expedice k vrcholu Mount Everestu. Při výstupu prošli kolem umírajícího horolezce Davida Sharpa. Nikdo mu nepomohl, nikdo se nevzdal vyhlídky na prestiž spojenou s dosažením cíle. Dobyvatelé nejvyššího štítu světa pořídili záběry umírajícího muže pro dokumentární film a pokračovali v cestě.

Kdybychom posuzovali člověka podle této jediné příhody, mohl by se jevit jako dost sobecký druh. V okolní přírodě přece nacházíme celou řadu zajímavých příkladů spolupráce. Díky kooperaci svých obyvatel funguje mraveniště nebo včelí úl. Pozoruhodným způsobem spolupracují savci, ryby, a dokonce i bakterie. V drtivé většině jde o evolučně výhodné chování, na které spolupracující jedinci rozhodně nedoplácejí.

Je tedy člověk výjimkou? Je, ale v úplně jiném smyslu: lidé kooperují pozoruhodným způsobem, mnohem více a mnohem složitěji než zvířata. Jsou mistry světa ve spolupráci. Proč tomu tak je, zatím přesně nevíme, hypotéz nicméně existuje celá řada. S jednou velmi zajímavou přišel nedávno americký evoluční biolog Samuel Bowles.

Bůh, nebo evoluce?

Živočichové často pomáhají pokrevním příbuzným, s nimiž sdílejí významný podíl dědičné informace. Udělat něco pro příbuzné je totéž jako udělat něco pro kousek sebe sama. Britský genetik J. B. S. Haldane vyjádřil tuto chladnou kalkulaci příměrem, podle kterého se vyplatí skočit do řeky pro dva…