Léčba Husákem

Každý si tady najde to své. Třicátníci bloumají bytem a berou do ruky stavebnici Merkur nebo školní deník s výpisky z povinné četby. V akváriu v dětském pokoji se prohánějí paví očka, na patře pamětník znovu cítí nakyslou chuť malinové šťávy Ovocit a jeho tělo se otřásá vzpomínkou na vibrace pračky Tatramat 245.1. Mladší ročníky to vnímají jinak. „Ježiš, to byly krásný peníze,“ ohmatává odbarvený teenager zelenou stokorunu s portréty komunistických úderníků, „takový už se dneska nedělaj.“ A senioři, kteří v podobném bytě, jako je tenhle, prožili nejlepší léta života, jen mlčky spočinou na sedací soupravě v obýváku. Zalistují humoristickým magazínem Dikobraz, v televizi zhlédnou zprávy líčící otřesnou sociální politiku Margaret Thatcherové a vypadají docela spokojeně. Škoda jen, že červené víno Dalibor, pokukující ze sektorové vitríny, se nesmí otevřít.

Něco jako zrcadlo

„Je to taková terapie,“ říká Pavel Vančát, jeden z lidí, kteří tuhle výstavu připravovali. Za chvíli se opraví. „Terapie je možná moc silné slovo, spíš něco jako zrcadlo, v kterém každý uvidí sám sebe.“ Ale skromnost není na místě. Kromě výstavy Husákovo 3+1, tedy repliky panelákového bytu ze 70. let umístěné v pražské galerii VŠUP, Vančát pro letošní podzim připravil ještě spolu s Janem Freibergem…