Oba patřili k protikapitalistické a protiliberální avantgardě, oba se řadí ke strůjcům druhé světové války, oba skončili neblaze v jejím závěru, ale přesto zastupují odlišné světy. To si můžeme říci při 60. výročí smrti Benita Mussoliniho. Je to určitý paradox: zlomený Adolf Hitler v civilním podání filmu Pád třetí říše vyvolává málem soucit, smrt nabubřelého Mussoliniho nikoli – ač ho partyzáni spolu s milenkou Clarou Petacciovou 28. dubna 1945 zastřelili a poté je oba v Miláně pověsili na náměstí za nohy. Přitom Hitler byl původcem největší genocidy lidských dějin, iniciátorem rasově pojaté nadřazenosti Němců, ideologie i praxe nacismu. Naproti tomu Mussolini začínal jako socialista, svého času byl dokonce osobním přítelem Lenina.
Narodil se roku 1883 v rodině kováře. Absolvoval učitelský ústav a poté se živil jako novinář a literát. Ve svých 19 letech vstupuje do Italské socialistické strany, ale v roce 1914 je z ní vyloučen. Teprve po první světové válce dospěje k názoru, že skrze socialismus cesta k moci nevede, a zakládá Národní fašistickou stranu. Pochodem na Řím v roce 1922 pak moc skutečně získává. Vychází z toho, že dosavadní korporatismus nefunguje, že jednotlivé korporace mezi sebou soupeří, zatímco je potřeba jednoty, svazku – odtud název fašismus. Od jednoty vede cesta k pyramidální hierarchii s Mussolinim, podle ústavy z roku 1928 Ducem, na vrcholu. Z tohoto vrcholu pak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
