Dohoda z Kjóta dostává šanci

Když ruská vláda před deseti dny schválila přistoupení ke Kjótskému protokolu o omezení emisí skleníkových plynů, vyvolalo to mezi odborníky, evropskými vládami a ekology nadšení. Konečně se otevírají dveře k řešení problému, který je v posledních dvaceti letech silně zneklidňoval. Je ale tento vzkaz z Moskvy tak významný?

Strategie vydírání

Záleží na úhlu pohledu. Je to bezesporu průlom v tom, že se projekt vůbec může rozjet (viz rámeček). Bez Ruska nebo USA by totiž skončil v koši. A jak známo, jedním z vůbec prvních kroků Bushovy vlády bylo odmítnutí protokolu, protože by zpomalil další vývoj USA a významně omezil i možnosti americké pomoci ostatním státům světa. Stejně se zachovala i Austrálie. Postupně protokol ratifikovalo 126 států, které však pokryly pouze 44,2 % zdrojů světového znečištění. Od roku 2001 bylo tedy zřejmé, že klíč k osudu dohody z Kjóta drží Rusko, protože to jediné mohlo svými 17,4 % přispět k dosažení požadované hranice. Svojí úlohy si bylo velice dobře vědomo a po téměř čtyři roky drželo svět v napětí.

S nátlakovou strategií začali Rusové už v Kjótu v roce 1997, kdy v samotném závěru jednání prosadili, že v letech 2008–2012 mohou dosáhnout stejné emisní úrovně jako v roce 1990. Rusko totiž pohrozilo, že jinak odstoupí z jednání. To by ale znamenalo, že debaty o smlouvě zcela zkolabují a text nebude přijat. K tomuto kroku Rusko přikročilo,…