Z výšky nad Evropou to vypadá trochu jako trapná hádka dvou kmenů. Češi a Bavoři, přesněji řečeno jejich vrcholní političtí reprezentanti se znovu přes noviny ubezpečili, že se nemají rádi a nemají si co říct. K smíchu to ale moc není, to už víme léta. Češi napřed odmítají omluvu za očividné špatnosti, Bavoři pak nezvednou ruku pro vstup sousedů do Evropské unie. Předseda Senátu, do té doby mluvčí české vstřícnosti, odmítne jet do Mnichova pro vyznamenání. Bavorský premiér Edmund Stoiber vyhlásí, že do Prahy nikdy, dokud nezruší Benešovy dekrety. Nato ho Klaus označí za drzého. Senátor Richard Falbr ještě stupňuje: „Odpověď na Stoiberův útok musí být jasná: Revize výsledků druhé světové války je možná jen za cenu nové války.“
Když loni o prázdninách italský ministr urazil německé turisty a německý kancléř pak zrušil návštěvu Itálie, dalo se zakroutit hlavou s vědomím, že jde o chvilkové zatmění rozumu. Ale vztahy mezi Bavorskem a Českem kalí už šedesát let staré křivdy a zatím není moc velká šance na nápravu. Úšklebky a pokřiky létající přes Šumavu ukazují starou „Evropu národů“, kterou bývá zvykem stavět proti federalizující se Unii: tedy prostor, kde na sebe sousedé donekonečna vytahují staré hříchy, odmítají spolu mluvit, do svých sporů zatahují ostatní.
Česko-bavorskou hádkou se připomínají ideály, na nichž dnešní Evropská unie vznikala: totiž aby jednotlivé státy hledaly spíš to, co je spojuje, než dělí. K tomu Klaus, Stoiber ani…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
