V článku Vodík, prosím (Respekt č. 7/2003) připomíná Marek Fak rozhodnutí amerického prezidenta Bushe výrazně podpořit výzkum vodíkových palivových článků. Rozvoj a případné rozšíření vodíkové technologie přitom dává do souvislosti s ekologicky šetrným hospodářstvím a dopravou. Ačkoli je pravda, že jedinou zplodinou, která vzniká při spalování vodíku, je destilovaná voda, bylo by chybou považovat jej automaticky za jakousi energetickou spásu. V žádném případě totiž nejde o primární zdroj, který by nás dokázal zázračně zbavit všech potíží.
Jak získat energii
Sloučenin vodíku – především vody – je v zemské kůře k dispozici skutečně nepřeberně. Volný vodík jako takový však ve významném množství dostupný není. Musí se dosti pracně a nákladně získávat. A v tom je právě Achillova pata celého vodíkového projektu. Možností výroby čistého hydrogenia je totiž sice hned několik, všechny však potřebují primární energii. A ta se zase dnes nejčastěji získává prostřednictvím plynu či uhlí. Takže jsme opět tam, kde jsme byli na začátku – u nijak zázračných fosilních paliv.
Tvrdit tedy, že budoucí energetiku můžeme založit na vodíku, je stejně krátkozraké jako říkat, že elektrickou energii budeme odebírat z akumulátorů, aniž bychom se přitom zajímali o to, jak a z čeho je budeme dobíjet.
Přesto je dobře, že se o vodíku začíná zase stále častěji hovořit. Naši pozornost si totiž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
