Do města Mojnak u Aralského jezera směřuje jediná silnice. Vede přes poušť, teprve před městem se objeví bažiny. U vjezdu stojí monumentální strážní budka, po milicionářích ale ani stopy. V policií přeplněném Uzbekistánu to je věc nezvyklá. Další překvapení nabízí autobusové nádraží, které je zároveň i bazarem. Ani se nechce věřit, že Mojnak leží ve Střední Asii – posedává tu asi jen desítka trhovců s tovarem, na kterém je znát, že toho má hodně za sebou. Na konci pustých ulic města se objeví výhled na další poušť – ta však byla ještě před šestadvaceti lety jezerem. Připomínají to drobné lastury na bývalém písečném dně a vraky lodí, rezavějící mezi dunami.
Smůla
Mojnak patří do uzbekistánské Autonomní republiky Karakalpákistán. Než začalo Aralské jezero vysychat, byl velkým přístavem. Ze 14 tisíc obyvatel každý čtvrtý pracoval v továrně na zpracování ryb. Když ve zmenšujícím se jezeře stoupla slanost a většina živočichů vyhynula, vozily se do mojnackých závodů ryby z okolních jezer a z Kaspického moře. Rozdělení Sovětského svazu ale nerentabilní výrobu pohřbilo. “Ještě jsme pár let živořili. S pomocí vlády nám sem ryby opět vozí,” říká zástupce okresního hejtmana Ženisaj Alambergenov. Podniky už mají ale jen dvě stovky zaměstnanců.
Karakalpákistán má smůlu, že leží až na dolním toku řeky Amudarja. Tádžikistán, kde Amudarja pramení, drží většinu vody v přehradách kvůli elektřině. Uzbekistán se zase nevzdává ohromných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
