O jedné z nejtemnějších skvrn moderních evropských dějin, kterou bezpochyby představuje komunistický gulag, existuje velké množství faktografické literatury i naléhavých osobních svědectví. Jejich primární záměr shrnuje Alexandr Solženicyn ve své knize Souostroví Gulag: „Věnována všem, jimž život nestačil, aby o tom vyprávěli.“ Povinnost svědčit, vyrvat z hlubin zapomnění zmařené lidské životy a neustále připomínat zrůdnost komunistického systému je zřejmá z každé strany takového vyprávění. Kromě Solženicyna v tomto duchu oslovují českého čtenáře i práce Jacquese Rossiho Útržky životů, Varlama Šalamova Kolymské povídky, Gustava Herlinga-Grudzinského Jiný svět, Anatolije Marčenka Žij jako všichni anebo Karla Pecky Motáky nezvěstnému. Druhou důležitou motivační roli při psaní vzpomínek zajisté hraje také nezbytnost ventilovat nahromaděné strasti, otupit tíživou zkušenost pekla osobní konfesí. Pregnantně to vyjádřil jedenadevadesátiletý J. Rossi: „I téměř půl století poté gulagem žiji každý den, jako bych lágr obehnaný ostnatým drátem nikdy neopustil.“ Obě intence - svědčit a současně ulevit tlaku prožitého - obsahuje i kniha Slavomira Rawicze A marche forcée (Usilovný pochod) z francouzského nakladatelství Phébus, která se stala letos v létě hojně diskutovanou kulturní událostí. Její svědectví nezlomné lidské vůle a touhy po svobodě je skutečně unikátní: Rawicz spolu s několika dalšími zeky roku 1941 uprchl z pracovního tábora č. 303 kousek od Jakutska a po…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
