Voliči Švýcarska před týdnem řekli své ano pro vstup do OSN. Proč zrovna Švýcarsko, hostitel sídla OSN v Ženevě, členství až dosud (naposledy v referendu v roce 1986) odmítalo? Švýcarská mentalita může působit dvojace. Na jedné straně ultrakonzervativní země, která hájí svou posvátnou krávu neutrality až do hrdel a statků. Země, která dala volební právo ženám až roku 1971 a plně je zrovnoprávnila teprve o deset let později… Na druhé straně země, která hostí největší podíl cizinců v Evropě. Země, která v referendu před pár lety odhlasovala další přijímání cizinců. Země, která má velmi liberální drogovou politiku… Zdá se však, že i v nejtradičnějších částech švýcarského ementálu se zvětšují díry. A najdeme tu i podobnosti s českými poměry. V roce 1995 se Švýcarsko stalo evropským symbolem lakoty a uzavřenosti. Když propukla aféra se „spícími konty“ (vklady lidí, kteří nepřežili holocaust, ve švýcarských bankách), většina národa Viléma Tella se postavila proti těm, kteří chtěli „švýcarské“ zlato a „švýcarské“ peníze. Carlo Jagmetti, tehdejší švýcarský velvyslanec ve Washingtonu, v diplomatické poště mimo jiné napsal, že jde o „válku, kterou Švýcarsko musí vést a vyhrát“. Když byl výrok publikován ve švýcarském tisku, Jagmetti musel odstoupit, ale většina veřejnosti ho považovala za „oběť novinářských hyen“. Prostě tradiční model: Napadne-li někdo z ciziny naši suverenitu, postavíme se jako jeden muž na obranu. Nepřipomíná nám to něco? Ale časy, státy i společnosti se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
