Cena Jindřicha Chalupeckého patří k těm, jež mají pro oceněné mladé umělce konkrétní smysl: stipendium v Americe. S ní ale laureát získává i hodnotu zcela abstraktní, jíž je prestiž, kterou zaručují jména předchozích držitelů. Jsou to téměř bez výjimky kvalitní umělci, jejichž pozdější práce potvrdila, že se porotci rozhodli správně. Lze předpokládat, že podobně tomu bude i letos, kdy ji získal sochař David Černý, umělec, který nepochybně patří ke špičce současného „mladého“ umění. Samostatně příliš nevystavuje, ale s jeho pracemi jsme se mohli potkávat po celá devadesátá léta. A to v doslovném slova smyslu, protože se nejčastěji vyskytují ve veřejném prostoru. Počínaje kráčejícím trabantem na Staroměstském náměstí, který dnes zdobí zahradu německého velvyslanectví jako připomínka pražského exodu Honeckerových poddaných, a na růžovo přebarveným tankem a konče dvěma těžko přehlédnutelnými počiny letošního data - svatým Václavem, trůnícím na břiše svého pošlého oře, dnes zavěšeným v pasáži Lucerny, a černými batolaty, z nichž jedno, s čárovým kódem místo obličeje, klečí před palácem Kinských a další lezou po žižkovské věži. Od svých vrstevníků, z nichž většina usilovala v 90. letech uspět a zakořenit v umělecko-komerčním „provozu“, se David Černý vždy odlišoval sympatickým rysem, který bychom snad mohli - s licencí - nazvat „věrnost etice undergroundu“: dělat si své věci a kašlat na okázalost (což se potvrdilo i během čtvrtečního předávání ceny). Jeho projev působil vždy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
