"Jsem samostatná a sebevědomá žena. Mám perspektivní práci, která mě baví a motivuje k dalšímu sebevzdělávání. Vydělávám stejně jako můj kolega s podobnou kvalifikací. S manželem se dělíme o domácí práce a oba se snažíme věnovat dětem co nejvíce volného času. Manžel nechce, aby kvůli jeho kariéře měly děti pocit, že tatínek je tu jen k vydělávání peněz. " Pokud se v některém státě na světě může většina žen s tímto prohlášením ztotožnit, jde o zemi, která dosáhla rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Je na čase, tvrdí české feministky, položit takovou otázku i u nás.
Nechtějí si to přiznat
Václav Bělohradský se v nedávno vyšlém sborníku nakladatelství Marie Chřibkové Nové čtení světa: feminismus 90. let českýma očima podivil tomu, jak Češky zpočátku protestovaly proti jeho tvrzení, že jsou diskriminovány, ačkoli z pohledu emigranta navrátivšího se z Itálie to bylo očividné – ženy zde vykonávaly většinou jen práce, které se podle mužské optiky pro muže nehodí (např. sekretářky, učitelky základních škol, sociální pracovnice), a nebyly téměř v žádné vedoucí funkci. Bělohradský si to vysvětluje takto: "Celý ten přezíravý postoj (až nenávist) českých žen k feministickému hledisku není než kompenzací ponižující diskriminace, kterou ženy v české společnosti zažívají na každém kroku, ale bojí se ji vidět. Už od Marxe víme, že nejvíce se lidé cítí ohroženi ztrátou svého falešného vědomí. "Feminismem se přitom logicky necítí ohroženy jen české ženy, ale…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
