Básník Ivan Diviš řekl loni na Bítově jednomu ostravskému literátovi, že Ostrava je hrozné místo, on že tam byl jen jednou na nějaké dělnické ubytovně, ale poznal, že je to město, kde se nedá žít a ze kterého se musí básník za každou cenu okamžitě odstěhovat. Po dvou nocích na dělnické ubytovně jsme všichni schopni vidět Ostravu jako průmyslovou Sodomu a Gomoru, z níž je potřeba zmizet dříve, než se propadneme do plynem zamořených slojí. Toto klišé je Ostravě přisuzováno stále. Zkusme se ale vydat opačnou cestou. Rezignujme na vše zahrnující přehledy a soustřeďme se na několik výrazných osobností. V předrevolučním roce 1988 sepisovala vážně a také trochu žertem skupina mladých malířů v ostravské vinárně U sudu svůj manifest: „Umění je pro nás permanentní generální zpověď. Chceme se zbavit všech předstíraných programů a angažovaností. Chceme se vyznat ze všech svých skrytých strachů a choutek. Přirozenost je pro nás především upřímnost k sobě i k jiným…“ Umělcům, kteří se znali z výstav na půdách a na chodbách, z happeningů na haldách a z různých polooficiálních konfrontací, vadila ze všech obludností socialistické Ostravy nejvíce všudypřítomná a vše pronikající lež. Přirozenost, jak ji Jiří Surůvka, Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Pavel Šmíd, Hana Puchová, Petr Pastrňák a několik jejich přátel pojímali, znamenala především svobodu vidění a jednání. Nebyl to ani politický ani tvůrčí program, šlo o to nenechat se už manipulovat a rozejít se s dobráckými kulturními…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
