Středoevropské léto deset let po pádu komunismu je plné konferencí vracejících se k událostem roku 1989. Kromě bývalých disidentů a zestárlých studentských vůdců si však své hodnocení toho, co uplynulé období přineslo, dělá i bez akademických debat takřka každý sám: jak si dnes stojíme? Nezaujatý západní turista, který by si po deseti letech zopakoval stejnou letní cestu po střední Evropě, by namísto policejního dozoru, všudypřítomné šedi a front před obchody viděl přinejmenším pestré barvy a slušný výběr. Ti, kterých se to týká, však obyčejně vnímají změny selektivněji. Na zvrácenosti starého zůstaly po deseti letech jen kuriózní vzpomínky, ale slabosti nového lze cítit dennodenně na vlastní kůži. Étos změny, přinesený pádem berlínské zdi, výměnou Husáka za Havla a otevřením hranic, připomínají již jen účastníci konferencí.
Jsme jako oni
Slovenské léto trpí i ztrátou jiného étosu. Země, blížící se půlmilionem lidí bez práce k hranici 20 % nezaměstnanosti, se jen těžko smiřuje s tím, že skromné poměry, ve kterých žila během bývalé vlády, byly ve skutečnosti životem na dluh. Růst cen energií, nájemného a pokles části sociálních dávek přivádí lidi, slyšící nejprve od Vladimíra Mečiara slova o slovenském hospodářském zázraku a potom od Mikuláše Dzurindy sliby o zdvojnásobení platů, k zuřivosti. Dojem z výkonu slovenské vlády a záplava informací o korupci tuto zlost vůbec nezmírňuje. Deset měsíců po volbách, jejichž účinek se svým charakterem blížil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
