V listopadu 1989 byli Češi osvobozeni. Najednou jim nikdo nezakazoval jezdit za hranice, jejich životy byly zbaveny dohledu tajné policie, úřady přestaly předpisovat, kolik se smí vydělávat a co kupovat. To je ale jen půl svobody. Na druhou část revoluce, která by nám umožnila prosadit na veřejnosti vlastní nápady a osobně rozhodovat o všem, co se nás týká, dosud čekáme. Devět let se jen nahlas mluvilo o tom, že veřejné záležitosti patří do rukou občanů, jenže ve skutečnosti si je v rukou nechali státní úředníci a nová politická elita.Dnes se nabízí možnost revoluci dokončit: vláda poslala do parlamentu návrh reformy veřejné správy. Když se reforma povede, pro občana se všechno změní k lepšímu. Lidé jsou ale k věci lhostejní. Až se nabízí otázka, zda má vůbec česká společnost zájem i o jinou svobodu, neý je ta projevující se jen mávnutím ruky a přáním: dejte mi všichni pokoj!
Chtěl bych postavit divadlo
Karel žije v malém městečku pod Orlickými horami. Když se dnes ráno oblékal, přišel na to, že během včerejšího výletu někde vytrousil občanský průkaz. Se sakrováním se vypravil na obec, aby mu vystavili nový, ale už po cestě dostal lepší náladu. Pár metrů za domem mu totiž vždy rámusila malá strojírna, dnes se ale přestavuje na montážní závod britské počítačové firmy, se kterou všechno smluvil starosta při návštěvě družební obce. Karel tam možná vezme práci, pokud se mu ovšem podaří včas dokončit montáž slunečních baterií na střechy zdejších…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
