Spolu s pokusem o remake Hitchcockova snímku Psycho (viz Respekt č. 8/99) vstoupily v uplynulých týdnech do českých kin dva filmy prokazující životnost hororu jako žánru, který musí filmová kritika vzít na vědomí již proto, že pro ni představuje zásadní výzvu ke zkoumání mezí interpretace filmu vůbec. Po Vřískotu 2, jímž Wes Craven navazuje na svůj „první díl“, se premiéry dočkal i netrpělivě očekávaný Halloween H 20 Steva Minera, korunující řadu snímků zahájenou roku 1978 Halloweenem Johna Carpentera. Jakkoli oba filmy nerozvíjejí stejný vzorec, mají kořeny v dějinách celého žánru a v proměně, kterou prošel před dvaceti lety. Odlišnost obou snímků vyvstává nejjasněji právě na pozadí jejich společných rysů, a to tím spíše, že zejména Halloween H 20 je brilantním a radikálním oživením filmových postupů konce 70. let.
Přerozdělení hrůzy a soucitu
Dnešní horor je především americkým žánrem a reflektován začal být americkou filozofií, kterou vedle prací Carol J. Cloverové zastupuje dílo Noela Carrolla Filozofie hororu aneb Paradoxy srdce (1990). Carroll srovnává funkci hororu s funkcí tragédie podle Aristotelovy Poetiky. Stejně jako tragédie vychází horor z kalkulace se dvěma přesně pojmenovanými emocemi, jimiž jsou strach a soucit, a důležité je i to, že horor vzniká teprve ve chvíli, kdy může na konci 18. století zmizelou antickou i klasickou tragédii nahradit. Horor patří době, v níž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
